Viry tu byly nejspíš ještě v temných dobách před vznikem buňky dnešního typu. V tehdejším divokém světě rozličných replikátorů, více čí méně živých v našem smyslu slova, podle všeho existovaly složité ekosystémy mnoha různých typů virů navzájem si kradoucích nukleové kyseliny.
Předci buněk, tedy vlastně předci celé dněšní přírody s nimi nepochybně museli měřit své síly. A už tehdy zcela jistě v tomto epickém souboji prohrávali.
Buňka je totiž pro virus obvykle nepříliš důstojným soupeřem. Je pravda, že buňky mají jisté nástroje, jak se virům bránit. Ve prospěch virálních nezbedů ale hraje jeden zcela zásadní faktor, totiž čas. Viry bývají velice rychlé, když jde o jejich vlastní množení a především o rychlost evoluce. Virus je vždy o hodně napřed a jeho oběť vždy jen dohání věčný náskok.
Slavný HIV a jeho tragicky úspěšné tažení lidskými populacemi je toho klasickým příkladem. Pandemie retroviru HIV je na geologické škále vnímání času velice mladá a dá se měřit v pouhých desítkách let. Přesto se HIV podle všeho daří již v tak krátké době lstivě unikat našemu jinak jistě poměrně slušnému imunitnímu systému.
Odborníci odhadují, že AIDS do dnešní doby sprovodil ze světa zhruba 25 miliónů lidí a další cca 33 miliónů je dnes nakažených. Je ale zřejmé, že ne všichni nakažení umírají stejným způsobem. Průměrný člověk s AIDS vydrží bez podávání protivirálních léků do plného rozvoje nemoci přibližně deset let. V některých případech ale plná forma nemoci propukne do jednoho roku, jindy zase déle než za 20 let.
Klíčovou roli v odolnosti vůči zabijáckým virům nepochybně hrají geny lokalizované na 6. chromozómu, které kódují systém antigenů lidských leukocytů, HLA (human leucocyte antigens). Jednoduše řečeno, jde vlastně o lidskou formu hlavního komplexu histokompatability MHC (major histocompatibility complex), což je soubor proteinů tvořících páteř imunity.
Geny systému HLA jsou nesmírně proměnlivé a každý člověk vlastní unikátní sbírku jejich kombinací. Konkrétní podoba HLA genů přitom určuje průběh imunitních reakcí na všechny možné infekce. Právě rozdíly v HLA genech způsobují odlišný průběh infekce virem HIV.
Je jasné, že viry rozhodně nejsou pasivním protivníkem, který by mlčky přihlížel drtivým úderům imunitního systému hostitele. Jak je na tom v tomhle ohledu virus HIV? Na této otázce nedávno pracoval početný tým badatelů z celého světa, v jehož čele stál Yuka Kawashima z japonské Kumamoto University.
Odborníci ve snaze zjistit, do jaké míry jsou viry HIV přizpůsobené lidským HLA genům analyzovali sekvence HIV a spolu s nimi sekvence HLA genů u více než 2800 lidí z Velké Británie, Jižní Afriky, Botswany, Austrálie, Kanady a Japonska. Postupně vyšlo najevo, že u virů HIV se ve zvýšené míře vyskytují právě takové mutace, které poskytují ochranu před místním převládajícím souborem HLA genů.
Jinými slovy, podařilo se jim najít přesvědčivý doklad úspěšné evoluce viru HIV, při níž se tento virus adaptuje na náš imunitní systém. Je to samozřejmě špatná zpráva, viry nad námi vítězí na celé čáře.
Vlastně se ale nekoná žádné překvapení, dalo se to čekat. Viry jsou vždy napřed. Dobrá zpráva naopak je, že náš imunitní systém není vůči HIV úplně bezzubý a dovede ho vytrhnout ze sladkého nicnedělání. Zároveň jde také o jedinečný model evoluční bitvy mezi lidmi a pandemickým virem, na kterém se můžeme leccos naučit.
Prameny:
Science Daily 28. 2. 2009, Nature online 25. 2. 2009, Wikipedia