Postupy kriminalistů mají k dokonalosti daleko. Pokud se má výrazně snížit počet justičních omylů, musí kriminalistické laboratoře podstatně zkvalitnit svou práci. Kriminalistickou vědu čeká spousta práce při ověřování stávajících laboratorních postupů.
V posledních letech přibývá v USA případů, kdy byli lidé nejprve odsouzeni na základě „nezvratných“ důkazů z kriminalistických laboratoří a následně osvobozeni, když se ukázalo, že se do analýz vloudila chyba. Dokonce i tak spolehlivá věda, jakou je bezesporu daktyloskopie, může fatálně selhat. Příkladem byl bombový útok na vlaky na madridském nádraží z 11. března 2004, při kterém zahynulo 191 lidí a dalších 2000 bylo zraněno. Na plastové tašce s výbušninou byly nalezeny otisky prstů, které experti americké FBI přisoudili právníkovi Brandonu Mayfieldovi. Mayfield byl zatčen a držen ve vazbě jako terorista až do května, kdy experti zjistili, že otisky jsou sice nápadně podobné, ale nejsou úplně shodné. Jak často může dojít k podobným omylům?
„S výjimkou DNA analýz nebyla u žádné kriminalistické metody prokázána schopnost konzistentně a s vysokou spolehlivostí prokázat spojitost mezi důkazem a určitým člověkem,“ tvrdí zpráva National Science Foundation.
Mnozí přední američtí kriminalisté s těmito závěry souhlasí.
„Já na něco podobného čekám už dlouho,“ přiznal v rozhovoru pro časopis New Scientist hlavní policejní patolog státu New York Michael Baden.
Baden analyzoval důkazy v řadě komplikovaných kriminálních případů. Kromě jiného hodnotil stopy v případu vražd, z nichž byl obviněn bývalý profesionální hráč amerického fotbalu a filmový herec O.J. Simpson. Jako příklad chybně použitých kriminalistických analýz uvádí Baden případy lidí, kteří byli odsouzeni na základě porovnání jejich vlasů s vlasy pachatele nalezenými na místě trestného činu. Teprve analýzy DNA ukázaly, že vlasy sice vypadají úplně stejně, ale patří různým lidem.
„Výsledky analýz, které jsme považovali za přesvědčivé, nemusí být správné,“ připouští Michael Baden.
Testy DNA se těší mezi kriminalistickými metodami výjimečnému postavení proto, že jsou zatíženy jen velmi malou pravděpodobností chyb. Navíc jsou pravděpodobnosti náhodných shod známé a soudci je mohou při svých rozhodováních zohlednit. U jiných kriminalistických testů však riziko chyb neznáme. Vědci vědí, že otisk prstu je skutečně jedinečný a důkladná daktyloskopická analýza dokáže shodu prokázat. Jak ukázal případ Brandona Mayfielda, v reálných situací se to ale z nejrůznějších důvodů nemusí podařit. Daktyloskopie nepracuje se stoprocentní spolehlivostí. Kriminalisty čeká celá řada ověřovacích studií, které například prověří, jak se liší různé otisky jedné a téže osoby anebo jak moc se podobají otisky lidí z určité populace. Na základě takto získaných údajů bude moci kriminalista říci, s jakou pravděpodobností byla identifikace pachatele provedena.
Očištěn po dvaceti letech ve vězení
Steven Barnes byl odsouzen v roce 1989 za znásilnění a vraždu. Během vyšetřování i při vlastním procesu vinu zatvrzele popíral. Výpovědi svědků byly nepřesvědčivé. Verdikt poroty se opíral o důkazy z kriminalistické laboratoře. Půda odebraná z pneumatik Barnesova náklaďáku se měla shodovat s půdou na místě činu. Na kapotě auta se našel otisk látky džínsů. Kriminalisté došli k závěru, že jej zanechaly stejné kalhoty, jaké na sobě měla oběť. Ani jedna z těchto analýz není stoprocentně spolehlivá. Kriminalisté nevědí, s jakou pravděpodobností se shodnou otisky dvou různých typů látek a jaká je šance, že se podobná půda vyskytne na dvou různých místech. To vše jsou pro rozhodování soudů klíčové údaje. Když bylo možné prozkoumat DNA pachatele zajištěnou na místě činu těmi nejmodernějšími testy, ukázalo se, že Barnes zločin nespáchal. Z vězení, kde strávil bezmála dvacet let, byl propuštěn v listopadu loňského roku.
„Je to jen jeden z dlouhé řady případů, kdy byli lidé nespravedlivě odsouzeni na základě důkazů nevhodných nebo nepřesných kriminalistických analýz,“ říká Barry Scheck z iniciativy Innocent Project, která se zabývá prověřováním sporných soudních případů v USA.