Družice NASA v hodnotě 273 miliónů dolarů odstartovala na oběžnou dráhu krátce před 11. hodinou dnes dopoledne z kosmodromu Vandenberg v Kalifornii. Do vesmíru ji měla vynést čtyřstupňová raketa na pevné palivo Taurus XL společnosti Orbita Sciences. Start probíhal podle plánu a data z rakety nenapovídala, že by měl nastat nějaký problém.
Komplikace nastaly krátce před ukončením hoření čtvrtého stupně nosné rakety. Zhruba půl tuny vážící družice měla být umístněna na polární oběžnou dráhu ve výšce 650 km nad Zemí. V současné chvíli není známo, zda bylo této dráhy skutečně dosaženo.
Zatím dostupné informace nasvědčují tomu, že nedošlo k oddělení kuželovitého ochranného krytu, ve kterém byla družice při startu uložena. Podle sdělení komentátora startu Georgie Dillera (NASA) není dosud zřejmé, zda se kryt neoddělil vůbec nebo jeho oddělení neproběhlo správným způsobem. Každopádně ale prohlásil: „Co nyní víme je, že dnešní start nebyl úspěšný a že nebudeme schopni výpravu OCO úspěšně provést.“
Oficiální tisková konference je plánována později ještě dnes.
Družice OCO (Orbiting Carbon Observatory) byla postavena s cílem studovat přírodní i umělé zdroje oxidu uhličitého a místa, kde naopak dochází k jeho absorpci. Jednalo se zatím o poslední z družic NASA určených k monitorování klimatu planety. Ovšem jako vůbec první měla za úkol přesně monitorovat výskyt jednoho z nejdůležitějších skleníkových plynů vůbec.
Taková měření jsou zatím provázena z přístrojů umístněných na letadlech a na věžích na zhruba 100 místech po celé zeměkouli. Nejsou ovšem prováděna systematicky a nepokrývají celou planetu.
Dnes je například nemožné zjistit kolik CO2 je absorbováno uprostřed Pacifiku nebo amazonského deštného pralesa. Rovněž se nedaří monitorovat meziroční či sezónní změny. Oceány a tropické pralesy jsou přitom nejdůležitějším úložištěm oxidu uhličitého.
Od projektu OCO se očekávalo, že pomůže zodpovědět otázku „chybějícího“ uhlíku. Lidstvo jej v současné době vyprodukuje asi 8,5 miliardy tun ročně, převážně v podobě CO2. Z tohoto množství asi 40% zůstává rozptýleno v atmosféře, zatímco zbytek je absorbován přírodními rezervoáry. Když ovšem vědci změřili kolik CO2 končí v oceánech, došli pouze k polovině tohoto množství. Zbývajících 30% mizí zatím neznámo kam. Družice OCO měla tedy odhalit tyto „výsypky“ CO2, pravděpodobně se nacházejících na pevninách.
Hodně se slibovalo od spolupráce s japonskou družicí GOSAT (Greenhouse Gases Observing Satellite či japonsky Ibuki), která byla na oběžnou dráhu vypuštěna 23. ledna. Jejím úkolem je měření přítomnosti CO2 a metanu v atmosféře. Díky odlišnému přístupu k problematice se ovšem obě družice měly spíše doplňovat nežli si konkurovat. GOSAT navíc není schopný měřit místa, kde se CO2 ukládá.
Pro nosnou raketu Taurus XL to byl osmý start do vesmíru, přičemž už druhý neúspěšný. Ironií osudu pak je, že se jednalo o první start pro NASA po certifikačním procesu, jehož cílem bylo zvýšit spolehlivost.
Videa o projektu (v angličtině):
Zdroje:
SpaceflightNow.com
NewScientist.Com
OCO – NASA