Němečtí vědci chtějí využít jako výchozí surovinu dřevo, slámu a další materiály rostlinného původu. V prvním kroku je surovina ohřáta bez přístupu vzduchu na teplotu 500°C. Vznikne tak olejovitá kapalina s příměsí pevných částic. Tato kapalina se odpaří v proudu čistého kyslíku a následně je zahřáta za vysokého tlaku na teplotu 1 400°C. Vznikne tak plynná směs bohatá na oxid uhelnatý a vodík. Po vyčistění lze ze směsi vodíku a oxidu uhelnatého syntetizovat různé molekuly, například metanol nebo syntetické uhlovodíky s vlastnostmi motorové nafty.
Výrobní postup založený na stejném principu je již komerčně využíván pro produkci pohonných hmot z uhlí nebo zemního plynu. Významnou část spotřeby pohonných hmot si tak zajišťuje například Jihoafrická republika. Rozvoj tohoto výrobního postupu pro produkci pohonných hmot z náhradních zdrojů byl v Jihoafrické republice vynucen hospodářskou blokádou v období apartheidu. Stejně si v minulosti pomáhaly i jiné izolované režimy. Z hnědého uhlí se tímto způsobem vyráběly pohonné hmoty i v nacistickém Německo. Komerční využití biomasy jako výchozí suroviny je však novinkou.
Technika v Karlsruhe buduje ve spolupráci s firmou Lurgi zkušební provoz na výrobu biopaliva z biomasy. Stanice by měla být dokončena v roce 2012. Pokud dopadne její ověřovací provoz dobře, mohla by se technologie uplatnit i ve větším měřítku. O tom však rozhodnou ekonomické parametry výroby a především to, zda bude produkce biopaliva cenově konkurenceschopná s fosilními palivy. Vědci z Karlsruhe se pokusili propočítat náklady rafinérie s roční produkci milion tun. Běžná ropná rafinérie má sice produkci zhruba desetinásobnou, ale při výrobě pohonných hmot z uhlí nebo zemního plynu jsou ve světě zařízení se srovnatelnou výrobní kapacitou běžná. Analýzy týmu vedeného Nicolausem Dahmenem odhalily, že Achillovou patou celého projektu je počáteční rozklad biomasy zahřátím a převedení vzniklé kapaliny do plynné fáze. Pro produkci potřebného množství plynné směsi by bylo zapotřebí svážet z širokého okolí tolik biomasy, že by to vyvolalo v okolí výrobny dopravní kolaps. Navíc by doprava biomasy na velké vzdálenosti výrobu neúnosně prodražila. Dahmen proto přichází s alternativním řešení. Počáteční fáze zpracování biomasy by probíhala v padesáti lokálních stanicích a do centrální výrobny by se vozil jen zkapalněný produkt. Za ideální považuje Dahmen jeho dovoz po železnici. Za těchto podmínek by se podařilo stlačit cenu jednoho litru biopaliva zhruba na půl euro za litr. I pak by bylo palivo výrazně dražší než benzín či nafta vyrobené z ropy. Podle Dahmena by však už rozdíl v ceně nebyl tak velký, aby jej nebylo možné kompenzovat sníženou daní z biopaliv.