Daniel Carleton Gajdusek se narodil v roce 1923 v americkém Yonkers a už jako chlapec se pod vlivem knihy Paula de Kruifa „Lovci mikrobů“ rozhodl věnovat medicíně a mikrobiologii. Ambice měl vysoké. Na schody vedoucích do jeho klukovské laboratoře v podkroví si napsal jména hrdinů de Kruifovy knihy, např. Roberta Kocha a Louise Pasteura. Poslední schod nechal volný. Hodlal tam napsat své vlastní jméno, až dostane Nobelovu cenu vyrovná se tak svým slavným vzroům.
Gajdusek se stal předním virologem, ale měl rozsáhlé znalosti i z chemie a imunologie. K jeho učitelům patřili nobelisté chemik Linus Pauling a molekulární biolog John Enders. Mezi jeho spolupracovníky najdeme například dalšího laureáta Nobelovy ceny imunologa Franka Mcfarlaine Burneta. Gajduska lákaly exotické výzvy a stal se zapáleným filmařem. Některé jeho počiny jsou proto zachyceny na filmovém pásu. Do této kategorie patří film „Vzteklina u člověka“ z roku 1954, v kterém je zdokumentován vývoj léčby u pacientů, kteří byli pokousáni vzteklou šelmou na hlavě.
Dějištěm se stal Pasteurův ústav v iránském Teheránu, kde Marcel Baltazard zjistil, že až třetinu pacientů pokousaných na hlavě nelze zachránit tradičním očkováním. Gajdusek navrhl Baltazardovi použít s vakcínou i protilátky proti viru vztekliny získané z králičího séra americkým imunologem Heraldem Coxem. Gajdusek nafilmoval průběh studie na 18 pacientech pokousaných na hlavě vzteklými vlky, při které byla poprvé prokázána úspěšnost vakcinace doprovázené podáváním protilátek.
V roce 1957 začíná Gajduskovo nejslavnější dobrodružství. Jede na Novou Guineu za místním lékařem Vincentem Zigasem, který jako první běloch narazil na případy choroby kuru. Kuru se jevilo jako neurologické onemocnění postihující hlavně ženy a děti. V počáteční fázi patřila k hlavním symptomům kuru nejistá chůze. Později se přidal třes a poruchy řeči. Během několika měsíců ztratili pacienti vládu nad svým tělem a umírali. Gajdusek se od samého počátku domníval, že se ženy a děti nakazí při obřadních kanibalských hodech, při kterých byl konzumován mozek nebožtíka.
V roce 1961 zahájil spolu s virologem Clarencem Josephem Gibbsem Jr. základní pokusy, které testovaly infekční povahu kuru a staly se východiskem pro definování přenosných spongiformních encefalopatií, ke kterým patří kromě kuru i Creutzfeldt-Jakobova choroba (CJD), bovinní spongiformní encefalopatie známá jako „nemoc šílených krav“, ovčí klusavka čili skrapie nebo chorobné chřadnutí jelenovitých. Gajdusek a Gibbs prokázali přenos kuru na šimpanze v roce 1966, přenos CJD na šimpanze v roce 1968 a přenos skrapie na opice v roce 1972. Zároveň Galusek v roce 1980 prokázal, že Alzheimerova choroba není přenosná, i když nese s CJD celou řadu shodných znaků a je spolu s ní řazena amyloidózám.
Gajdusek připisoval původ přenosných spongiformních encefalopatií „pomalým virům“. Jeho práce ale stály u objevu zcela nového infekčního agens, které se replikuje bez nukleových kyselin a jehož podstatou tvoří defektně prostorově uspořádaná bílkovinná molekula tzv. prion.
Gajdusek byl excentrik. Tomuto povahovému rysu vděčil nejen za úspěšnost při vědeckém bádání, ale i za životní pády, jež ho potkaly v pokročilejším věku. V roce 1997 byl uvězněn za pohlavní zneužívání více než padesátky dětí mikronéského a melanéského původu, jež adoptoval v jejich domovině a přivezl je do USA. Když byl v roce 1998 propuštěn, uchýlil se do Evropy, která byla podle jeho názoru méně puritánská než Spojené státy. Navzdory silně podlomenému zdraví se i nadále věnoval na amsterodamské universitě vědecké práci. Jeho podivínství se v posledních deseti života projevovalo pravidelnou každoroční migrací mezi Amsterodamem a v Tromsö, kam se uchyloval v zimních měsících. Ani tam nelenošil a vědecky pracoval na místní universitě.
Pramen: Nature