Virus horečky dengue roznáší moskyt Aedes aegypti. Boj s horečkou dengue proto se soustředí právě na likvidaci jejího roznašeče. Není to však jednoduché. Larvy komára jsou s to dokončit vývoj i v malé louži nebo v dešťové vodě zadržené v pohozené plechovce. Chemické postřiky jsou drahé, poškozují životní prostředí a komáři k nim po čase získají odolnost. Tým australského genetika Scotta O´Neilla z University of Queensland v Brisbene přichází s nápadem likvidovat komára Aedes aegypti pomocí bakterií. Mikrob zkracuje komárům život a ti hynou dřív, než v nich virus horečky dosáhne „zralosti“ a je s to nakazit člověka.
O´Neill nasadil proti komárům bakterii Wolbachia pipientis kmene, který běžně napadá mušky octomilky a výrazně jim zkracuje život. Komáři se však bakterií octomilek nenakazili. Proto O´Neill začal pěstovat wolbachii v živném roztoku společně s komářími buňkami. Trvalo tři roky, než se bakterie komářím buňkám přizpůsobily a naučily se je infikovat. Tuto schopnost prokázaly i na živých komárech.
Wolbachia si udržela schopnost zkracovat hmyzu život. Komár Aedes aegypti se obvykle dožívá věku 60 dnů. Po nákaze wolbachií nepřežije déle než 30 dní. Vyzrávání viru horečky dengue v těle komářího hostitele trvá obvykle deset dní. Mezi aktivními přenašeči choroby proto dominují komáří senioři. Těch však v populaci nakažené wolbachií dramaticky ubývá. Výsledky těchto experimentů zveřejnil prestižní vědecký týdeník Science.
Recept na komára Aedes aegypti funguje v laboratoři naprosto dokonale. Není však jisté, že se stejně dobře osvědčí i v reálných podmínkách mimo laboratoř. O´Neill proto zahájil pokusy ve volné přírodě. Komáry zatím nevypouští, ale drží je v uzavřených klecích. Pokud pokusy dopadnou dobře, mohl by O´Neill začít s infekcí volně poletujících komárů za tři roky.
„Jestli odvede bakterie Wolbachia přizpůsobená moskytům stejně dobrou práci jako v laboratořích, máme reálnou šanci srazit přenos viru horečky dengue prakticky na nulu,“ řekl O´Neill v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature.
Jednorázové nakažení komáří populace by mohlo nést ovoce po dlouhou dobu, protože Wolbachia se dědí. Nakažená matka ji předává potomkům ve vajíčku. To vše platí za předpokladu, že se virus horečky dengue nepřizpůsobí novým podmínkám a neurychlí vyzrávání v komářím hostiteli. Pak by se úspěšná strategie zhroutila jako domeček z karet.
Výhoda wolbachiového „biopesticidu“ před jinými systémy hubení komářích přenašečů horečky dengue spočívá kromě jiného i v tom, že zřejmě nebudou velké problémy se schválením jeho nasazení ve volné přírodě. V tom se liší například od strategie založené na vypouštění geneticky modifikovaných moskytů, kteří mají upravenou dědičnou informaci tak, aby plodili neživotaschopné potomstvo. I tito moskyti už byli úspěšně otestováni v laboratořích. S jejich testy ve volné přírodě ale vědci stále váhají.