Paviání tlupa připomíná svými rodinnými vztahy jakousi volnou komunu. Samci se s věrností k jedné samici nijak nezatěžují a i samice se v období rozmnožování páří hned s několika samci. Platí tu tedy stará zásada, že „matka je vždy jistá“, leč „otec je vždy nejistý“. Biologové proto předpokládali, že se samci  při péči o potomky nemůžou nijak zvlášť věnovat svým vlastním potomkům. Z otcovství je „podezřelých“ hned několik samců. Jenže všechno je jinak, jak prokázal tříletý výzkum života pěti paviáních tlup v keňském podhůří Kilimandžára. Paviáni jsou přímo skvělí otcové a své potomky spolehlivě poznají.

 

 Keňské savany pod Kilimandžárem.

“Ve srovnání například s gorilami si průměrný paviání samec udělá mnohem hůř jasno v tom, která mláďata jsou jeho,“ říká bioložka Susan Albertsová z americké Duke University, která vedla výzkumný tým složený ještě z odborníků z University of California v Los Angeles a z neméně slavné Princeton University.

Biologové si můžou o příbuzenských svazcích v paviání tlupě udělat velmi přesnou představu na základě genetických testů, tzv. DNA fingerprintingu používaného i v kriminalistice pro identifikaci pachatelů i jejich obětí. Není to žádná legrace, protože paviány nelze předvést na policejní stanici k odběru krve. Biologové proto chodí v patách tlupy a sbírají trus jednotlivých zvířat. Musí si s odpuštěním pamatovat, čí který bobek je. Trus obsahuje i odloupané buňky střevní sliznice a z těch lze izolovat DNA opic.

 

Máma se o svého potomka pečlivě stará. To nikoho nepřekvapuje, neboť tu platí zásada „matka je vždy jistá“. Je zajímavé, že to zdaleka neplatí s absolutní jistotou. I v přírodě se setkáváme s případy adopce cizích mláďat. Mateřský pud je velmi silný a často si nevybírá. Bylo popsáno hned několik případů, kdy lvice adoptovala mládě antilopy.

Americkým vědcům se na základě těchto analýz podařilo určit otce 75 malých paviánů. Zhruba polovinu těchto mláďat zastihl výzkum v jedné tlupě s jejich biologickým otcem. Pro výzkum bylo důležité, že hned 15 paviáních otců žilo v jedné tlupě s vlastními potomky a přibližně stejně starými mláďaty jiných samců. Biologové mohli porovnávat chování samců k vlastní a cizím mláďatům. Zaznamenali  73 konfliktů, kdy samec zakročil ve prospěch mláděte a zjistili, že v 69 případech to byl zásah otce ve prospěch vlastního potomka. Počet případů, kdy samec pomohl cizímu mláděti. byl zanedbatelný.

Jak už to u dobrého výzkumu chodí, jedna odpověď v sobě ukrývá zástup nových nevyřešených otázek. Ta klíčová se nabízí sama: Jak samec pozná, které mládě je jeho?

Susan Albertová je přesvědčena, že se samci neřídí jediným znakem či vodítkem, ale využívají doslova „jakoukoli stopu“ a výsledky svého  pátrání kombinují. Mohou například věnovat zvýšenou pozornost mláďatům samic, s nimiž se pářili. Zcela jistě sledují i samotná mláďata a mohou v nich rozeznat své potomky podle fyzického vzhledu, který má genetický základ, nebo i podle pachu, který má rovněž genetické základy. Zajímavá je i otázka, zda se péče otce o potomky projeví ve vyšší šanci mláďat na přežití v drsném světě keňských stepí. Můžeme se ptát, zda si samice nevybírají za partnery k pářené přednostně samce, o nichž vědí, že se budou dobře starat o potomky.

Albertová a spol. vyvozují ze svých keňských pozorování, že se paviání samci starají o své potomky velice pečlivě i v podmínkách, které příliš nepřejí „zprůhlednění“ příbuzenských vztahů. Podle biologů  to znamená, že péče otce o potomky má u primátů značný význam a její kořeny sahají vývojově velmi hluboko. Za mylný považují názor, že zodpovědnými otci jsou především samci těch druhů primátů, kde žije samec se samicí v trvalém svazku.  Extrapolovat tyto závěry do lidské společnosti ale není namístě.

Ani tátové na své děti „nekašlou“. Na snímku chrání samec svého potomka před nevybíravým chováním jiného mláděte.

Další příklad, kdy paviání otec poskytl útočiště vlastnímu mláděti před útokem cizího mláděte.