Až do roku 1989 bylo prakticky vše, co se u nás kolem využívání větrné energie dělo, většinou dílem nadšených amatérů. Pokud se přece jen našel podnik či ústav, který se odhodlal na tento u nás neprobádaný led vstoupit, pohyboval se tento výzkum skoro na hranici legality. Stačilo totiž, že v jednom oficiálním „rozvojovém" programu energetiky byla právě větrné energie tehdy u nás označena jako neperspektivní alternativa. Rozvoj - to byly především další a další kouřící komíny tepelných elektráren...
Amatéři, kteří věřili možnostem větru, mohli jen stěží překročit hranice svých omezených finančních i materiálových možností, i když mnohé nahrazovali příslovečnou českou šikovností a vynalézavostí. Stavěli tak - spíše pro vlastní radost, než pro konečný ekonomický efekt - různá zařízení z toho, co se kde podařilo sehnat a také bez potřebných teoretických podkladů. A tak byly vztyčovány vyřazené stožáry trakčních vedení, na nichž se otáčely různé kreace křídel od dřevěných „třílístků", až po bůhvíjak získané listy z rotoru vrtulníku(!); použitá dynama žila dříve svůj první život v automobilech, letadlech nebo železničních vagonech...
Teprve po roce 1989 se dá mluvit o pomalém rozběhu naší větrné energetiky – viz předchozí díl seriálu. Až rok 1993 byl však rokem nástupu několikanásobně výkonnějších elektráren s výkony nad hranicí 100 kW. U Strabenic na Kroměřížsku a v Mladoňově u Šumperka byly postaveny prototypy vítkovických elektráren s výkonem 315 kW, rozběhla se i „třistapatnáctka" nově vzniklé firmy Energovars na lokalitě Dlouhá Louka na Teplicku. Tato elektrárna sloužila demonstračním, výzkumným a vývojovým účelům, měření a zkoušky na ní prováděl Ústav fyziky atmosféry AV ČR. Na scénu vstoupil i ČEZ s elektrárnou na Mravenečníku (Jeseníky) s výkonem 220 kW (Wind World, Dánsko), k níž o dva roky později (1995) přibyly stroje české produkce EWT s výkony 315 a 630 kW. Ty však byly posledním záchvěvem snah o českou výrobu těchto zařízení, se všemi neduhy prototypů, což se projevovalo na jejich provozu a bohužel se také stalo argumentem o malém efektu větrných elektráren vůbec.
Zajímavá italská elektrárna Medit 320 kW s netypickým dvoulistým rotorem byla postavena o rok později (1994) v Krušných Horách na lokalitě Nová Ves v Horách, zatímco v Boršicích u Buchlovic (okres Uherské Hradiště) měl premiéru další pokus o českou konstrukci a výrobu, elektrárna EKOV s výkonem 400 kW. Investorem bylo zemědělské družstvo a nevím, zda na své tehdejší rozhodnutí pak vzpomínali v dobrém, elektrárna daleko častěji stála, než vyráběla proud... Hned čtyři stroje téhož typu byly vztyčeny roku 1995 u Nového Hrádku na Náchodsku. V posledních letech se staly majetkem nové společnosti ČEZ, obnovitelné zdroje, a. s., a firma uvažuje o jejich náhradě modernějšími stroji.
Rok 1994 byl však nástupem dánské firmy Vestas na naše větrné lokality - a byl to nástup velmi razantní. Elektrárny Vestas s výkonem 225 kW byly postaveny ve Velké Kraši na Jesenicku (majitelem je obec Velká Kraš) a na Hostýně na okrese Kroměříž. Investorem a provozovatelem elektrárny je dodnes Matice Svatohostýnská. (Mimochodem: právě na této instalaci si často testuji dojem o „narušení krajinného rázu“, což je častým argumentem odpůrců větrných elektráren. Elektrárna je vztyčena na hřebenové partii Hostýnských vrchů, takže je předpoklad její viditelnosti zdaleka. Skutečnost je taková, že je problém ji vidět z desetikilometrové vzdálenosti, protože její subtilní šedobílá hmota splývá s pozadím oblohy a viditelná bývá při situaci, kdy je například při pohledu od Hulína či Holešova za ní tmavá obloha a elektrárna je současně ozářena zapadajícím sluncem. A to přesně vím, kde ji při pohledu na siluetu krajiny hledat. Je zajímavé, že krajinný ráz hřebene nenarušuje mnohonásobně masivnější a takřka vždy - s výjimkou mlhy - viditelná silueta samotného církevního objektu na Hostýně…)
Téhož roku (1994) se v Jeseníkách, v Ramzovském sedle u obce Ostružná, roztočilo hned 6 větrných elektráren Vestas s výkonem po 500 kW. Vznikla tak naše první "větrná farma". Několik nadšenců sice dokázalo realizovat svůj dlouholetý sen, stát se podnikateli při výrobě elektrické energie „z větru", po několika letech však doplatili na nesplněné sliby o legislativní podpoře oboru a větrná farma pak několikrát změnila majitele, ale stroje se vždy podařilo znovu roztočit. Tato situace „nepodpory“ (a někdy přímo příslovečných klacků pod nohy) ovlivnila i následující stagnaci a šestiletou pauzu, během které nepřibyla v Česku žádná další instalace, zatímco mnohem později startující sousední země, Německo a Rakousko, zaznamenaly nejen rychlý start, ale i další akceleraci vývoje větrné energetiky a během jednoho či dvou let nás dokázaly v instalovaném výkonu větrných elektráren hladce převálcovat…ˇ