Milióny a milióny let se nad Zemí, tehdy ještě (slovy klasika) "nesličnou a pustou" proháněl vítr a v cestě mu stály jen přírodní překážky. Další tisíciletí, jimiž je datována lidská civilizace, byl vítr brán jako nezbytný společník života v přírodě a většinou nepřinášel nic dobrého. Provázel bouře, trhal, ničil... Prvního praktického využití se dočkal u národů spjatých s mořem či oceánem. Není těžké si představit první inspiraci pravěkého Edisona, když uviděl na hladině pokroucený list stromu, ženoucí se po větru třeba i proti proudu. Tahle idea, zhmotněná v primitivních plachetnicích, se dočkala svého vrcholu v předminulém století, v éře velkých plachetnic, brázdících oceány a objevujících poslední neprobádaná místa Země.
Nad pevninami se ale vítr proháněl bez užitku podstatně déle, než mu člověk postavil do cesty zařízení, která by dokázala využít jeho nevyčerpatelné energie a převést ji na užitečnou práci. Přesto i tato historie se počítá na tisíciletí. Rčení "již staří Řekové" je ale třeba trochu poopravit, protože první větrné mlýny jsou ještě starší. Historikové je datují už do období 3000 let před naším letopočtem, kdy vítr mlel v Moonu u Alexandrie nebo v dalších zemích Blízkého Východu. Byly známé i ve staré Číně a do Evropy přišly pravděpodobně v 11. století. U té doby se dochovaly jejich první popisy či nákresy.
Ani další vžitá představa, že pravlastí větrných mlýnů v Evropě a také jejich takřka "monopolním" uživatelem je Nizozemsko, není tak zcela přesná. Větrné mlýny byly doma všude tam, kde - zpravidla nad rovinatým územím - vály pravidelné větry a naopak chyběly vydatné řeky s dostatečným spádem na to, aby ho bylo možno využít pro pohon přece jen spolehlivějších mlýnů vodních, využívajících také snadné možnosti akumulace energie – vody – za hrázemi rybníků nebo v náhonech.
Větrné mlýny tak otáčely svými křídly nad pláněmi Španělska (Don Quijote by mohl vyprávět...), ve Francii (nejen tedy Moulin Rouge!), v Německu, Dánsku, jižním Švédsku, Pobaltí, Ukrajině, Maďarsku, v rumunské deltě Dunaje, v balkánských zemích či na ostrovech ve Středomoří. A také na území Čech, Moravy i Slezska – ale o tom příště.