Housle vyrobené slavným italským mistrem Antoniem Stradivarim v letech 1680 až 1720, takzvané stradivárky, jsou ceněné pro své úžasné akustické vlastnosti. Tyto vzácné nástroje jsou příčinou vzniku mnoha teorií pokoušejících se vysvětlit jejich báječné vlastnosti a nezaměnitelnou barvu tónu, kterou se výrobci smyčcových nástrojů pokouší napodobit už celá staletí.
Otázka z nadpisu pořád zůstává. Hned se k ní přidává druhá: Proč tomu tak vlastně je? A vkrádá se i třetí: Není to jen mnoho povyku pro nic? A další: Stojí Stradivariho housle za všechnu tu dychtivou pozornost? Prostě Stradivariho nástroje vždy vyvolávaly a stále vyvolávají mnoho otázek.
„Na všechny tyto otázky neexistuje žádná objektivní odpověď,“ tvrdí James Lyon, profesor hry na housle z Penn State. „Když Stradivari vyráběl housle, tak většina hudebníků hrála v kostelech a na šlechtických dvorech. Panovníci a boháči podporovali umělce, aby tak podpořili svou prestiž. Jak se hudba v první polovině devatenáctého století vymaňovala z vlivu šlechtických dvorů,“ vysvětluje Lyon dále, „tak se kariéra hudebníků stávala závislou na oslovení více posluchačů ve velikých koncertních sálech. A ačkoliv byly tyto nástroje původně stavěny pro mnohem menší prostory, tak se téměř všechny stradivárky dokázaly vyrovnat s tím, aby zněly co nejlépe ve velkých koncertních sálech.
„Ve světě houslového umění se často organizují takzvané „slepé“ testy moderních a historických houslí, kterých se účastní i Stradivariho unikáty,“ poznamenává profesor Lyon, „a publikum jen zřídka preferuje zvuk moderních nástrojů. Na druhé straně mnoho hudebníků a kritiků argumentuje tím, že tyto testy jsou ve skutečnosti nesmyslné. Jedním z důvodů je, že hudebníci obvykle poznají, které housle jsou od Stradivariho a mohou tak bezděčně zkreslit výsledky odlišnou hrou na tento legendární nástroj. Jiným názorem je tvrzení, že ani trénovaný hudebník s dokonalým sluchem nedokáže spolehlivě rozeznat zvuk stradivárek od některých jiných houslí.“
Když požádáte lidi, aby si vybrali mezi moderními a historickými houslemi, tak to je jako ptát se jich na oblíbenou zmrzlinu. Nikdy se nedopracujete k úplné shodě, protože lidé prostě mají rádi odlišné věci. Kromě toho to zabere nějakou dobu, než se “seznámíte“ s nástrojem a to podmínky slepého testu nedovolují,“ říká Lyon. „A je známo, že někdy i půl roku po získání nového nástroje se houslista pořád ještě učí, co nástroj vyžaduje, a jak na něj vlastně má hrát, aby se naplno využilo jeho potenciálu.“
Doposud se houslaři, a to už od Stradivariho dob, snažili napodobit klasický zvuk stradivárek. Někteří tvrdí, že toto tajemství leží v řemesle, jiní že v nátěru a další že ve dřevě. Vlastně každý z těchto aspektů výroby houslí byl již někdy popisován jako klíčový. Také vědci již zkoumali tuto otázku z různých úhlů.
Některé chemické analýzy naznačují, že uhlazené medové tóny mohou být částečně výsledkem aplikace oxidujících minerálů, například boraxu, který byl často používaný ve Stradivariho době k ochraně dřeva před napadením dřevokaznými brouky. Dendrochronologie, studie ročních přírůstků letokruhů stromů, naznačuje, že dřevo, které Stradivari používal, vyrostlo většinou během takzvané malé doby ledové, která ovlivňovala klima v Evropě už od čtrnáctého století a vrcholila v 17. století. Na kvalitě nástrojů z dílny Antonia Stradivariho se tedy kladně projevily i globální klimatické změny. Dlouhé zimy a chladná léta vytvořily velmi husté dřevo s vynikající rezonanční kvalitou. Právě toto husté dřevo také pomáhá nástrojům odolávat stovkám let používání. Dnes by musel mistr Antonio stejně kvalitní dřevo hledat mnohem severněji.
Ve světle desítek teorií vytvořených k vysvětlení Stradivariho pověsti se profesor Lyon nemůže rozhodnout ani pro jednu. „Myslím si, že neexistuje žádná magická síla dodávající těmto houslím na unikátních vlastnostech. Stradivari byl prostě „jen“ neuvěřitelně pečlivý řemeslník a opravdový mistr!.“ S novými technologickými možnostmi vypadá po 300 letech poněkud bláhové předpokládat, že staří houslaři věděli úplně všechno, co bylo potřeba znát o tomto řemesle. A kdo ví, možná je tu ještě něco navíc, co nezná ani moderní věda a pokročilá technologie.
Takže záhada, na kterou se profesor Lyon chystal na začátku odpovědět, zůstává. Zeptáte-li se na závěr profesora Lyona, zda by při opomenutí peněžní hodnoty nástroje chtěl mít stradivárky a moci na ně hrát, dostanete jednoznačnou odpověď: „Ano, neumím si představit nikoho, kdo by je nechtěl. Bezesporu je to dáno i příběhem a magickou pověstí, která je provází.“
Zdroj: Penn State