Teď se ale ukazuje, že některé lososy bychom asi raději migrovat neviděli, protože s sebou přinášejí jedovatý náklad polychlorovaných bifenylů (PCB). Tyto látky produkované člověkem se dostávají do životního prostředí a značná část jich nakonec skončí v moři. Litr mořské vody proto obvykle obsahuje 1 nanogram PCB. Gram tuku v těle lososa může ale obsahovat až 2 500 nanogramů. Když se mraky těchto ryb vydají na cestu ze špinavého moře, přes ještě špinavější řeky do trdlišť v relativně čistých jezerech Aljašky, nesou si své PCB s sebou. Po vytření lososi hynou, jejich těla se rozkládají a PCB se uvolní do životního prostředí. Množství PCB v sedimentech osmi „panenských“ jezer přímo odpovídá množství lososů, kteří sem připlouvají se třít.
„Návrat lososů do jezer funguje jako biologická pumpa, která dostává PCB do jezer, kde mohou významně ovlivnit nejen lososí plůdek, ale i predátory, jako je medvěd, orel i člověk. Zatím nevíme, jestli PCB negativně působí na plůdek, ale je jasné, že PCB snižují jeho imunitní odolnost,“ říká autor studie E.M. Krümmel z University of Ottawa.
Tah lososů byl vždycky zdrojem živin, které tyto ryby přinášely z mořských ekosystémů do ekosystémů sladkovodních. Organická hmota těl uhynulých lososů hrála v koloběhu živin významnou roli. Teď ale s našim přičiněním přírodu ohrožuje.
Losos nerka táhnoucí proti proudu řek do míst, kde zplodí nové lososí pokolení, je vlastně masovým transportem jedovatých PCB.
PCB uložené v těle lososů ohrožuje i tohoto medvěda, který loví táhnoucí ryby ve vodách aljašské řeky.