Slabbekoorn a Peetová ve studii zveřejněné v prestižním vědeckém týdeníku Nature zaznamenávali zpěv 32 samečků sýkory koňadry, kteří si zpěvem ohraničovali hnízdní revír a lákali samičku k založení hnízda. Zároveň nizozemští přírodovědci sledovali, jak hlučné je samečkovo teritorium. Vedle ztichlých ulic na předměstí sledovali i sýkory sídlící v blízkosti letiště nebo rušných křižovatek. Výsledky měření zpěvu hovořily výmluvně. Hlas samečků v rušném prostředí klesal ve své nejhlubší fázi na mnohem vyšší „noty“ než hlas samečků z poklidných oblastí. Podle nizozemských vědců jsme se tak stali svědky adaptace ptáků na prostředí „znečištěné“ hlukem. Vyšší tóny zpěvu se v hlučném prostředí plném hlubokých tónů dále nesou a samička je může snáze zaslechnout. Ptáci tak doslova „zvyšují“ svůj hlas, zatímco my v podobných situacích křičíme. Zajímavé je, že sýkory s vyšším hlasem ani nečekají se zpěvem na chvíle, kdy v jejich okolí zavládne ticho.
„Zpívají, i když kolem nich burácejí auta,“ říká Hans Slabbekoorn.
Sýkora se ukázala jako zdatný a k hluku odolný pták. Možná právě to stojí v pozadí jejího úspěchu v přežívání v městském prostředí. Nizozemci by rádi prověřili, nakolik používá obdobnou strategii i další úspěšný ptačí obyvatel měst – kos černý. Na druhé straně může být neschopnost „přezpívat“ rámus velkoměsta jednou z příčin ústupu některých ptáků, např. vrabce.
Schopnost změnit výšku zpěvu se zřejmě projevuje i v přírodě. Hans Slabbekoorn uvádí jako příklad afrického pěvce bulbula malého (Andropadus virens), který zpívá v pralesích hlubším hlasem než v křovinatých savanách. Podle Slabbekoorna je to přizpůsobení vysokofrekvenčního hluku vydávaného spoustou pralesního hmyzu, především kobylkami, sarančaty a cikádami.
