Nová nebezpečí o zdraví klonovaných zvířat vyvstala, když tři dospělá klonovaná prasátka uhynula na infarkt. Prasata byla vytvořena upravenou technikou, podobnou té, jakou byla stvořena ovce Dolly. Tým výzkumníků z Taiwanu připravil klony vpravením celých dospělých buněk do oplodněných prasečích vajíček, jímž byl  odstraněn jejich vlastní genetický materiál (buněčná jádra). Z pokusu se narodila  čtyři selata. První uhynulo několik dnů po narození. Tři zbývající zkolabovala právě nyní. Uhynula náhle na infarkt. Selhání srdce se u všech tří selat dostavilo do šesti měsíců jejich věku. Vedoucí týmu Jerry Yang dal tomuto selhání název „syndrom náhlého úmrtí dospělých klonů“.

Prasečí smrt tak znovu vyvolala otazníky nad tím, zda klonovaná zvířata jsou také zvířata zdravotně „normální“. Již delší dobu prosakují z výzkumných pracovišť informace, že mnohé z klonů i přes veškerou péči, onemocní krátce po svém narození, nebo že trpí celou řadou metabolických či jiných poruch. Samotný, dnes již legendární, ovčí klon - ovečka Dolly, chovaný jako v bavlnce, také „odešel“ na ovci v relativně mladém  věku - šesti let.  Problémy ovečky Dolly měly pravděpodobně původ v tom, že její stará DNA nebyla jaksepatří znovu přeprogramována a to bylo pro vývoj embrya těžkou ranou.
Jerry Yang, jeden z členů výzkumného týmu podílející se na tvorbě klonů zmíněných prasat  se vyjádřil v tom smyslu, že zahajuje pátrání po genech, které jsou za úmrtí odpovědny. Předpokládá, že se mu podaří objevit geny, které u prasat zajišťují řízení srdečních funkcí.

Smrt čtyř klonovaných prasátek přinesla celou řadu otazníků. A to i do výzkumných úkolů řešených v naší republice. Také u nás se operuje s cílem přípravy prasat od nichž by se orgány, jako například srdce, plíce,…, transplantovaly lidem. Zpočátku řešení zmíněných úkolů se zdálo, že bude poměrně snadné připravit prasata, jejichž orgány nebude lidský imunitní systém napadat a že se tudíž u pacientů nebudou dostavovat rejekční krize. Ty se totiž jen obtížně zvládají imunosupresivní léčbou, která oslabuje obranné reakce organismu a má následně celou řadu vedlejších účinků. První těžkou ránu představám o snadném získání levných prasečích orgánů k transplantaci přineslo zjištění, že ačkoli by se z geneticky upravených prasat transplantát neodhojoval, přenesla by se do lidského těla, spolu s transplantátem, celá řada virů o nichž nikdo neví jak by se mohly v novém hostiteli zachovat. Že to nejsou obavy plané svědčí i to, že virus HIV byl také původně virem opičím.
Teorie, že geneticky modifikovaná prasata budou pro potřebu transplantací klonovat, dostala náhlou smrtí tří prasat další těžkou ránu. Skutečnost, že přenesený orgán by, kromě rizika přenesení virů měl i po případné úspěšné transplantaci fungovat jen krátce, optimistické představy těchto ušlechtilých snah téměř pohřbilo. Naštěstí vysvitla naděje v tom, že pokud by klon dospěl do reprodukčního věku a začal by sám tvořit spermie nebo vajíčka, jeho potomci by již měli DNA přeprogramovánu správně a k problémům s předčasným úmrtím by u nich docházet nemělo.           

Na vlastní technice, kterou tým k přípravě uhynulých prasečích klonů použil, je zajímavé především to, že je jednoduchá. Dalo by říci, že je až humpolácká, neboť se do enukleovaného vajíčka  vtlačuje celá buňka i se svým buněčným obalem. Řada odborníků se původně domnívala, že k vývoji klonu takto dojít ani nemůže. Soudilo se, že obaly buňky budou pro enzymy vajíčka barierou, znemožňující jejich prostup. Ukázalo se ale, že metoda je ve srovnání s jinými metodami, mnohem úspěšnější neboť prvních několik dnů se klony vyvíjejí ve 40% případů. To je dvakrát až třikrát více než při použití alternativních „šetrnějších“ postupů. Nově popsaný případ úmrtí narozených selat ale dává tušit, že to s tou úspěšností nové metody ale nebude zase tak slavné.