Vědci by jednou rádi přišli na kloub tvůrčím schopnostem lidského mozku. Skromným počátkem na dlouhé cestě za taji lidské kreativity je projekt amerických a australských vědců. Robotická ruka třímající trojici barevných fixů  kreslí na papír v laboratoři Guye Ben-Aryho na University of Western Australia v Perthu a její „mozek“ složený z 50 000 nervových buněk potkana „dřepí“ na křemíkovém čipu v živném roztoku v laboratoři Steva Pottera na Instituteof Technology v americké Atlantě. Dělí je bezmála 20 tisíc kilometrů, ale přesto si rozumějí a malují asi jako nepříliš nadané tříleté dítě.

„Napůl živý malíř“, jak Pottter a Ben-Ary svému zařízení přezdívají, ovládá svou ruku prostřednictvím internetu. Nervové buňky v Atlantě jsou napojeny na 64 elektrod, které jednak dovolují přenášet na buňky vzruchy a jednak snímat jejich aktivitu. Potter „krmí“ neurony elektronickými informacemi  o obrazu snímaného videokamerou a výsledné vzruchy pak zachytí počítač a převede je na pokyny pro robotickou ruku. Výsledek práce ruky je opět snímán kamerou a neurony tak mají zpětnou kontrolu o tom, co „vytvořily“.

Buňky se ale zatím z výsledků svého snažení ani trošku nepoučily a Steve Potter jim odmítá přiznat „aspoň trošku inteligence“. Výsledný obrázek je poněkud abstraktní nebo spíše dětinský. Ale každý začátek je těžký.

Robotická ruka „položivého malíře“ kreslí v australském Perthu…

... její mozek si sedí v americké Atlantě.

Asi 50 000 neuronů z mozku potkana je napojeno na 64 elektrod.

Miska s kultivovanými neurony „sedí“ na křemíkovém čipu, který slouží ke „krmení“ neuronů  informacemi i ke „sběru“ vzruchů, jimiž neurony na „zprávy ze světa“ odpovídají.

Výtvory robotického malíře zatím v aukčních síních s uměleckými předměty díru do světa neudělají.