Louise Brownová 25. července 1978
Narození Louise Brownové přivítal svět s obavami a rozpaky. Dítě bylo počata poté, co embryolog Robert Edwards smísil v laboratoři v živném roztoku spermie pana Browna s vajíčky paní Brownové a gynekolog Patrick Steptoe přenesl vzniklé embryo do matčiny dělohy. Celý svět si tehdy kladl otázku: Co bude následovat? Širokou veřejnost strašily představy o šlechtění lidí na inteligentní urostlé krasavce nebo o křížení lidí se zvířaty. Žádná z těchto hrůzných vizí se naštěstí nenaplnila. Nutně se proto nabízí analogie s děsy a strachy, jež v současnosti prožívá svět v souvislosti s představami o klonování lidí. Je možné, že se bude historie opakovat a jednou se budou lidé našemu strachu z klonování člověka usmívat stejně shovívavě jako se uculujeme pod vousy my, když slyšíme o obavách provázejících počátky „oplození ve zkumavce“.
„Komerční zájem klinik a vysoká poptávka ze strany neplodných párů vytvářejí celkem riskantní kombinaci,“ hodnotí současný stav britský odborník na asistovanou reprodukci Robert Winston z londýnské Imperial College.“Nejsou to nejlepší podmínky pro skutečně zodpovědný přístup.
V asistované reprodukci se uplatňují nové techniky s rychlostí, jaká nemá v jiných odvětvích medicíny obdoby. Příkladem může být intracytoplasmatická injekce spermie neboli ICSI, jejíž princip objevil v roce 1991 víceméně náhodou jeden belgický laborant, když zkoušel vpravit spermii pod ochranný obal vajíčka. Vajíčko přitom nechtěně propíchl a spermii „vypustil“ do jeho nitra. Nestačil se divit, když se vajíčko oplozené touto krajně násilnou cestou se normálně vyvíjelo.
Intracytoplasmatická injekce spermie do vajíčka čili zkráceně ICSI. Vlevo je pipeta, kterou si embryolog vajíčko drží, vpravo je injekční pipeta, kterou je „invalidní“ spermie vpravena do nitra vajíčka, kam by sama nikdy nepronikla. ICSI znamenala revoluci v léčbě neplodnosti, ale její překotné uvedení do praxe považují mnozí odborníci za poněkud kontroverzní počin.
Metoda ICSI nabídla šanci na otcovství i mužům, kterým tradiční „oplození ve zkumavce“ nepomáhalo, protože jejich spermie nedokázaly samy do vajíčka proniknout. Stala se bezmála přes noc „šlágrem“ a například ve Spojených státech představuje polovinu všech výkonů asistované reprodukce.
Biologové se nestačili divit.Většina technik asistované reprodukce byla nejprve odzkoušena na pokusných zvířatech. ICSI však předběhla svou dobu a humánní medicína ji využívá masově navzdory skutečnosti, že u zvířat stále ještě nedává spolehlivé výsledky.
Technika ICSI se podrobuje „bezpečnostním prověrkám“ se zpětnou platností a ty vyznívají velice rozporuplně. Některé studie skončily konstatováním, že děti zplozené „ve zkumavce“ trpí dvakrát častěji vrozenými defekty, mají nižší porodní váhu a vyšší pravděpodobnost úmrtí v prvním roce života. Praktici z klinik s těmito závěry nesouhlasí. Podle nich je ICSI provázena stejnými riziky jako přirozené početí.
Jenže poplašné zprávy neberou konce. Američtí pediatři zjistili u dětí ze zkumavky zvšený výskyt Beckwith-Wiedemannova syndromu - genetické poruchy, s kterou se rodí jedno z 15 000 dětí a která postiženého člověka poznamenává zvětšením některých orgánů a navíc i zvýšenou náchylností k některým typům nádorů.. Zdá se, že mezi dětmi ze zkumavky se častěji vyskytují i některé vzácné typy rakoviny jako retinoblastom.
Je jasné, že překotné uvedení ICSI do praxe se už nebude opakovat. Například americký Úřad pro potraviny a léčiva vydal v roce 2001 nařízení, které podrobuje nově zaváděné postupy asistované reprodukce stejnému režimu prověrek, jakým procházejí například nové léky.
Blízká budoucnost v asistované reprodukci patří především postupům, které sníží zdravotní rizika pro matku i její děti. Patří k nim např. omezení počtu zárodků, které jsou po oplození „ve zkumavce“ přeneseny do těla matky. Přenosem většího počtu embryí sice roste naděje matky na otěhotnění, ale zároveň stoupá pravděpodobnost, že se narodí dvojčata či trojčata. Těhotenství s více plody ohrožuje jak matku tak i děti a o jejich životy a zdraví lékaři nejednou svádějí urputnou bitvu. Britové právě z těchto důvodů nepovolují přenášet budoucí matce najednou více než dva zárodky. V některých zemích, např. Rusku, Řecku nebo Španělsku však není výjimkou přenos čtyř i více zárodků.
Případy trojčat nebo čtyřčat narozených po asistované reprodukci bývají někdy sdělovacími prostředky prezentovány jako „úspěch medicíny“. Měli bychom však spíše hovořit o vážném selhání, protože matka byla mnohočetným těhotenstvím vystavena těžké zkoušce a na zdraví byly ohroženy i její děti. „Masovým“ přenosům embryí proto pomalu odzvání a už dnes usilují mnohé kliniky o přenos jediného embrya za podmínek, které zajistí vysokou pravděpodobnost otěhotnění.
I proto jsou zcela bezpředmětné snahy vrátit stav věcí před 25. červenec 1978 a asistovanou reprodukci postavit mimo zákon. Odpůrci asistované reprodukce považují početí za posvátný okamžik v lidském životě a jakýkoli lidský zásah do této oblasti vnímají jako nezodpovědnou „hru na Boha“. Kolem dějin však nelze otočit zpátky. Asistované reprodukci nelze upřít obrovský přínos léčbě neplodnosti. A nelze ignorovat fakt, že v drtivé většině se „děti ze zkumavky“ rodí zdravé a s přirozeně počatými vrstevníky si v ničem nezadají. Za nepřijatelný lze považovat stav, kdy asistovaná reprodukce nemá svou vlastní závaznou právní normu, která by určovala kdo, kde a jak může do reprodukce člověka zasahovat. Tento krajně neuspokojivý stav vládne i v České republice, která stále ještě nemá a v dohledné době ani mít nebude zákon o asistované reprodukci. Dění na tomto překotně se rozvíjejícím poli humánní medicíny se u nás řídí vyhláškou ministerstva zdravotnictví, jež je jen o málo mladší než britská poštovní úřednice Louise Brownová.
Louise Brownová se svými rodiči
Edwards (vlevo) a Steptoe (vpravo) - a Louise (uprostřed)
Profesor Edwards dnes.
