Vědci byli přesvědčeni, že zůstává beze změny v půdě po dlouhá staletí. Určitá část uhlíku, který stromy odebraly z ovzduší ve formě oxidu uhličitého, se tak měla dostávat ze hry a neměla posilovat skleníkový efekt.
Tým ekologů ze Švédské zemědělské university v Umea vedený Davidem Wardlem tyto představy vyvrací. Jejich důkazy o nečekaných účincích dřevěného uhlí zveřejnil vědecký týdeník Science.
„Dřevěné uhlí není v půdě inertní,“ shrnul Wardle výsledky bádání v rozhovoru pro vědecký časopis Nature.
Švédští vědci provedli několikaleté pokusy, při kterých zahrabali do lesní půdy čtyři stovky síťovaných pytlů naplněných buď dřevěným uhlím, humusem, nebo směsí humusu s dřevěným uhlím v poměru 1 : 1. Pytle opakovaně vážili a určovali v nich obsah dusíku a uhlíku. Už po roce zaznamenali, že se obsah pytlů se směsí humusu a uhlí intenzivně rozkládá.
Uhlí zůstávalo stabilní, jak velela zavedená teorie. Záhadným způsobem však urychlovalo rozklad humusu a uvolňovalo z něj kvanta oxidu uhličitého.
O příčinách záhadného procesu mohou vědci jen spekulovat. Povrch částic dřevěného uhlí dovoluje celou řadu chemických reakcí. Příhodné podmínky tu nacházejí zřejmě i půdní mikroby žijící v humusu. Tempo, jakým se humus rozkládá, a množství uvolňovaného oxidu uhličitého jsou přesto obrovským překvapením.
„Dřevěné uhlí i v našich pokusech zadržovalo více uhlíku, než kolik jej dokázalo uvolnit rozkladem humusu,“ říká Wardle. „Schopnost dřevěného uhlí vázat uhlík je ale zčásti vymazána tím, jak působí na okolní půdu.“
Znamená to, že je spálený les vydatným zdrojem oxidu uhličitého i dávno poté, co uhasly poslední plameny požáru? To není tak úplně jisté. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že pokusy švédských ekologů nenapodobily dost věrně podmínky, jaké zavládnou v lesní půdě po skutečném požáru.
Ve spáleném lese není dřevěné uhlí ihned pohřbeno pod povrchem, ale zůstává nějakou dobu vystaveno zvětrávání. Povrch zvětralých částic dřevěného uhlí nemusí mít na rozklad humusu tak razantní účinek.
Nejasný zůstává také efekt dřevěného uhlí na různé typy půd, především na ty, které nejsou tak bohaté na organické sloučeniny jako humus použitý ve švédských experimentech.