V roce 308 se u mostu přes řeku Tiberu poblíž Říma schylovalo k jedné z nejdůležitějších bitev v lidských dějinách. Na jedné straně konfliktu stála vojska Konstantina a na druhé straně početnější voje jeho odpůrce Maxentia. Ze střetu měl vzejít budoucí římský císař.  V té chvíli však za velmi dramatických efektů, jež pro nás zaznamenal jeden z prvních křesťanských římských historiků Eusebius, „zasáhla nebesa“. Když Konstantin zahájil modlitby, aby si naklonil bohy na svou stranu, objevilo se na nebi ohnivé znamení kříže. Konstantin a jeho lidé zůstali koukat na nebe s ústy dokořán. Nebeský kříž zcela jistě viděl Maxentius se svými věrnými, ale nedokázal ze situace vytěžit tolik, co jeho sok. Konstantin si jako obratný psychologický manipulátor nebeské znamení  přivlastnil.a sdělil svým vojskům, že mu nebe právě dalo jasně najevo podporu pro následující bitvu. Vojáci pochopili, že se s nebeskou protekcí nemusejí o výsledek bitvy strachovat a podle toho také bitva dopadla. Maxentius byl na hlavu poražen.

Tak se začala psát nová kapitola evropských i světových dějin. Křesťanství v té době v římském impériu umíralo na úbytě a jeho vyznavači byli oblíbeným masitým doplňkem stravy velkých šelem v cirku. To vše se však rychle změnilo. Konstantin nezapomněl, že mu na trůn pomohlo nebeské znamení kříže a usoudil, že nebude špatné získat si přízeň boha  vyznavačů tohoto znamení, zvláště když dokáže svým vyvoleným zajistit vítězství v beznadějných bitvách. Křesťanství začalo pod Konstantinovým patronátem celkem nečekaně prosperovat. Následujících 17. století už křesťané nepustili nadvládu nad světem z rukou. A svým způsobem ji třímají dodnes. Vždyť i skutky a myšlenky nejmocnějšího muže planety, amerického prezidenta Bushe, „řídí Bůh“. Alespoň to Bush tvrdí.

Eusebius ve svém spisu „ Konstantinovo obrácení“ nepochyboval, že nebeský kříž namalovala na nebeskou klenbu ruka boží. Dnešní badatelé hledají poněkud přízemnější vysvětlení. Podle švédského geologa  Jense Orma a jeho italských spolupracovníků pozoroval Konstantin efekty spojené s dopadem meteoritu. Ormo dokonce nalezl ve střední Itálii kráter, který tento meteorit po dopadu vytvořil. Je jím celkem malý Cratere del Sirente, který tvarem přesně odpovídá dopadovému kráteru a navíc v jeho sousedství najdeme i druhotné krátery vzniklé po dopadu kusů hornin, které náraz meteoritu vymrštil do povětří. Magnetické anomálie kolem kráteru svědčí, že meteorit obsahoval železo. Také stáří kráteru spadá velmi přesvědčivě do doby, kdy Konstantin soupeřil s Maxentiem o nadvládu nad Římem. Ormo odhaduje, že dopad meteoritu uvolnil energii srovnatelnou s výbuchem atomové bomby o síle jedné kilotuny TNT. Na místě dopadu se zvedl dokonce „hřib“ podobný svému „atomovému kolegovi“. Dopad provázely impozantní akustické i seismické efekty. Šlo o podívanou natolik děsivou, že mohla skutečně zvrátit poměr sil ve válečném konfliktu, zvláště když jedny vyděsila a druhé přesvědčila o oprávněnosti jejich boje.

Kdyby v roce 308 nespadl na Apeninský poloostrov meteorit, tento muž by se nestal římským císařem, křesťany by stačili požrat lvi a křesťanství by skončilo v zapomnění jako bezvýznamná blízkovýchodní sekta.

Cratere del Sirente – svědek přelomového okamžiku světových dějin. Sem žuchl za mohutných světelných, seismických i akustických efektů v roce 308 meteorit.

Jeden z vedlejších kráterů vytvořených horninou, kterou vyvrhl ze Země dopad meteoritu.

Průzkumné práce na místě, kam by měli křesťané z celého světa pořádat velkolepější poutě, než jaké podnikají muslimové do Mekky. Tady se rozhodlo o výsadním postavení křesťanství v našem světě.