Priapismus je chorobné, více jak tři hodiny trvající, zduření penisu. Pacient při něm nemá ani orgasmus, ani ejakulaci. Týmu složenému z molekulárních biologů, patologa, farmakologa a chirurga se podařilo objevit látky, jež se na tomto mechanismu erekce podílejí. Jde o adenosin na jedné a enzym adenosin deamináza na straně druhé. Adenosin se podílí na zduření penisu a adenosin deamináza na jeho ochabnutí. K objevu došlo náhodou. Při výzkumu geneticky pozměněných myší, kterým chyběl enzym na odbourání adenosinu, si vědci všimli, že údy myšáků jsou trvale zduřené. Analýzy tkání nakonec ukázaly, že penis je nadměrně obohacen adenosinem. Teorii, že právě to mělo za následek onu dloutrvající erekci prokázal pokus při němž byl myším dodán enzym adenosin deamináza. Po jeho aplikaci myšákům erekce zmizela.
U člověka se priapismus objevuje při leukemii, srpkovité anemii, rakovině penisu nebo prostaty. Dlouhotrvající ztopoření ničí tkáně a posléze vede k naprosté dysfunkci penisu. Adenosin má řadu společných vlastností s jinou signální látkou – oxidem dusnatým. Jeho odbourávání zabraňují známé léky Viagra, Levitra nebo Cialis. Účinnou látkou je inhibitor fosfodiesterázy, který tak zvyšuje koncentraci oxidu dusnatého v penisu a zlepšuje tak jeho prokrvení. Podobné účinky se dříve pozorovaly také po podání injekce adenosinu do penisu.
Hodí se adenosin na léčení poruch erekce? Fosfordiesteráza zvyšuje koncentraci oxidu dusnatého. Tím se zlepšuje prokrvení penisu. Adenosin umožňuje rozšiřování cév. Podle starších zpráv může injekce adenosinu do corpus cavernosum penisu způsobit erekci. Jestliže by se podařilo blokovat adenosin-deaminázu, mohla by tak vzniknout alternativa k již používaným medikamentům.
Původně se Viagra vyvinula na léčení srdce. Výzkumníkům bylo ale podezřelé, že Viagru vracely pouze ženy. To se později vysvětlilo. Muži zjistili, že lék na srdce jim ztopořuje penis. Nebyl důvod jej vracet. I objev adenosinu na erekci byl náhodný. Sexuální tajemna, jak se zdá, objevujeme spíše náhodou než cíleně.
Zdroj: Journal of Clinical Investigation 2008, 118: str. 1491