Vědci nechali dobrovolníky plnit jednoduchý úkol - co nejrychleji stisknout tlačítko pokaždé, když se na obrazovce změnilo modré světlo na zelené. Podle výkonnosti měli být všichni dobrovolníci seřazeni do výkonnostních skupin po třech a následná klání se již odehrávala ve trojicích. Nikdo z aktérů hry nevěděl, že jeho spoluhráči - jeden s lepší výkonností a druhý s nižší – jsou ryze fiktivní a vytvořil je počítač.
Dobrovolníci hráli dva typy her a vědci přitom sledovali aktivitu jejich mozku. V první hře byli dobrovolníci odměňováni finanční prémií za výkon, ale pořadí v trojici se neměnilo. V druhé hře byl úspěch hodnocen stejnou odměnou a navíc si mohl hráč v závislosti na výkonu oproti svým fiktivním protihráčům polepšit nebo pohoršit.
Jakmile se na obrazovce objevila tvář soka s lepší výkonností a tudíž i vyšším postavením, aktivovalo se hráči centrum v přední části mozku. „Nažhavení“ bylo výraznější, pokud si mohl hráč své postavení polepšit či pohoršit. Pokud si hráč skutečně polepšil, aktivovala se mu v mozku centra důležitá pro plánování budoucích aktivit. Prohra uvedla v činnost centra spojovaná s frustrací. Čím lépe se hráč cítil na vrcholu žebříčku, tím víc se trápil, pokud o výsadní postavení přišel.
„Zpracovávání informací o společenské hierarchii máme zakódováno v mozku a provádíme ho i v situacích, které nejsou jednoznačně soutěžní.
To ukazuje, jak důležitá pro nás společenská hierarchie je,“ říká Caroline Zinková. „Pro soutěživé jedince může být neustále sledování jejich pozice na společenském žebříčku zdrojem silného stresu.“
Stres vůdců
Zdálo by se, že si vůdce smečky užívá výhod svého výsadního postavení. Ve skutečnosti bývá jeho život jedno velké peklo. Nikdy neví, kdy se někdo pokusí jej z vůdčí pozice vystrnadit a život ve věčném stresu nezůstává bez následků.
Například vůdčí samci ve smečkách afrických psů hyenovitých umírají dříve než samci z nižších příček společenského žebříčku. Kratší život je daní za možnost zplodit větší počet potomků. Navzdory předčasnému skonu po sobě stačí vůdčí samec zanechat více mláďat než déle žijící podřízení samci.
Ještě vyšší daň platí za pobyt na společenském výsluní samice paviánů. Ty jsou neustálým obhajováním vůdčí pozice tak vystresované, že jim to vážně naruší hormonální rovnováhu organismu. Mají problémy s donošením mláděte a březost u nich často končí potratem. Podřízené samice sice zabřeznou méně často, ale jejich úspěšnost při odchovávání mláďat je vyšší. O tom, nakolik se podobné mechanismy promítají do života vrcholových manažerů a dalších představitelů „smetánky“ lidské společnosti, se vědci dohadují.
Pramen: NIH