Americký anatom William Jungers z newyorské Stony Brook University představil na nedávném kongresu American Association of Physical Anthropology výsledky studia 18 tisíciletí starých kostí dolních končetin Homo floresiensis nalezených v roce 2004 na indonéském ostrově Flores. Jedním z nejpozoruhodnějších rysů je poměrně dlouhé chodidlo. To dosahovalo asi 70% z délky hobitovy holeně. Holeň dnešních lidí je bezmála dvakrát delší  než jejich chodidlo.

 

 

„Nikdy nevsázejte na to, že by hobit vyhrál maratón,“ řekl Jungers v rozhovoru pro vědecký týdeník Science a dodal, že pravěký člověk floréský nebyl nijak zdatný chodec ani běžec. Dlouhá chodidla jej nutila při chůzi vysoko zvedat kolena. Pohyboval se podobně neohrabaně, jako dnešní člověk obutý do příliš velkých „klaunských“ bot.

 

„Hobitovo“ velké chodidlo nese celou řadu zvláštních rysů, které připomínají dávnější předky dnešních lidí, například prvního člověka druhu Homo habilis. Poměrně krátkým palcem se hobitova noha podobá dokonce chodidlu našich živočišných předků australopiteků. 

 

 

Podobné primitivní znaky pozorovali již dřív jiní badatelé ve stavbě hobitova zápěstí, ramene nebo čelisti. To vše svědčí ve prospěch teorie, podle které představuje drobný Homo floresiensis samostatnou vývojovou linii, která se od linie vedoucí k dnešním lidem oddělila před dlouhou dobou.

 

O přímého předka prvních hobitů vedli vědci na kongresu velké spory. Podle některých se tito lidé vyvinuli z prvních zástupců rodu Homo, kteří vycestovali ze své kolébky na africkém kontinentu.  Této teorii nahrává fakt, že první lidé Homo habailis byli rovněž malých postav.

 

Na druhé straně ale vědci zatím nenašli žádný další důkaz o migraci těchto lidí mimo Afriku. Proto někteří badatelé upřednostňují názor, podle kterého byl předkem „hobita“ člověk Homo erectus, který opustil Afriku zhruba před dvěma miliony let.

 

 

Chodil hobit k zubaři?

 

Řada vědců vidí v drobném člověku Homo floresiensis nemocné příslušníky našeho vlastního druhu Homo sapiens. Malý vzrůst a objem mozkovny  srovnatelný se šimpanzem vysvětlují jako následek dědičných chorob. Jeden z největších odpůrců „hobita“ polský anatom Maciej Henneberg působící na australské University of Adelaide tvrdí ve své nové knize, že dolní čelist připisovaná 18 tisíciletí starému Homo floresiensis není starší než 70 let.

 

 

Podle Henneberga je na jedné ze stoliček jasně viditelná stopa po zákroku zubařskou vrtačkou. Na ostrov Flores přišel první zubař až ve 30. letech minulého století.

 

Henneberg považuje za plombu  bílou skvrnu, které si povšiml na fotografii hobitovy čelisti. Skutečnou čelist nikdy neměl v ruce. Badatelé, kteří lebku skutečně prostudovali, se Hennebergovu argumentu smějí.

 

„Je to naprostý nesmysl,“ říká jeden z hobitových objevitelů Peter Brown z University of Adelaide. „Čistil jsem zuby na té lebce jeden po druhém. Žádná plomba tam není.“
S Hennebergem ostře nesouhlasí ani americká antropoložka Shara Baileyová z New York University, která na jediné dochované hobitově lebce studovala právě chrup.