Americký tým zveřejnil v časopisu New England Journal of Medicine informace, které se mohou stát pro pacienty čekající na operaci, noční můrou. Nejde o nic menšího, než o podezření, že používaní krevních konzerv starších dvou týdnů přináší pacientovi vážné problémy a zvýšené riziko úmrtí. Na problém přišli v USA, kde mají povoleno uchovávat a používat krev po dobu šesti týdnů. Ze statistického šetření vyplynulo, že už dva týdny stará krev přináší těm, co ji dostanou, problémy. Relativní riziko jejich úmrtí z pooperačních komplikací je více jak o čtvrtinu vyšší, přesně o 30% (!).
Pod zprávou je podepsána doktorka Colleen Gorman Kochová z Cleveland Clinic Foundation, jejíž tým tyto závěry udělal na souboru 6000 pacientů, kterým na Clevelandské klinice prováděli chirurgické zákroky na srdci a jimž byla podána transfúze.
V době hospitalizace operovaných došlo ve skupině, jež dostala krev starší dvou týdnů, k úmrtí ve 2,8% případů, zatím co ti, jež dostali krev uskladněnou kratší dobu, umírali jen v 1,7% případů.
U pacientů, jež obdrželi starší krevní konzervy, se také větší měrou vyskytovaly komplikace, jakými jsou selhání ledvin, infekce, nutnost použití umělé plicní ventilace a problémy uváděné ve spisech jako selhání mnoha orgánů.
K novému poznatku a také k tomu co všechno z něj teprve vyplyne, se mezi lékaři rozbíhá živá diskuse. Vesměs se vyjadřují k tomu, že stávající nabídka ze strany dárců krve není tak velká, aby pokryla veškeré potřeby čerstvé krve, které by z upřednostňování čerstvé krve vyplynuly. Částečnou úlevou by při takových změnách v systému distribuce krve mohlo být to, že omezení používání starší krve by nemuselo platit ve všech případech, ale jen tam, kde se například při mimotělním oběhu používá technické zařízení, jež má na krvinky neblahý vliv a poškozuje je. U zbylých případů, kdy je s krvinkami zacházeno šetrněji, by možná omezení uplatňováno být nemuselo.
V každém případě by podle amerického týmu z Clevelandu již dnes měly být výsledky nových pozorování, pro operační týmy vodítkem při volbě uplatňovaných technik. Což převedeno do řeči laiků znamená, že chirurg by už neměl být takovým řezníkem, který si z toho, že krev stříká na všechny strany, nic nedělá a spoléhá na to, že jeho kolega to jistí a co z pacienta vyteče zase do něj infuzí naleje.
Colleen Gorman Kochová jde ale ve svém varování ještě dál a kromě lékařů se obrací i na pacienty. Nabádá je, aby se svého operatéra na tyto věci ptali. Podle ní je dobré u předem plánovaných operací vědět, jak se management zdravotnického zařízení k této otázce staví. Zda mají nějaký program ve věci používání krevních konzerv a jaký. Podle Kochové je důležitý celý systém managementu, vybavení... Je celá řada metod, jež mohou potřebu cizí krve omezit, například "recyklací" krve, jež většinou při chirurgickém zákroku bývá pacientovi odsávána a je s ní zacházeno jako s odpadem (při takzvané rekuperaci je vracena pacientovi zpět do oběhu), také různé chirurgické přístupy s sebou nesou různě velké ztráty krve. Na přetřes jistě přijdou také otázky autotrasfúze (odběr vlastní krve a její uskladnění pro strýčka příhodu). V neposlední řadě nabývá nového významu i lepší spolupráce s pacientem a potřeba dostat jej do takové kondice, aby nebyl před operací „chudokrevný“.
Nic z toho ale (pokud se ukáží závěry Kochové správné) nezmění na tom, že veškerý management vycházející z praktik přednostního používání nejstarších krevních konzerv („aby jim neprošla záruka“), je vysloveně špatný. Změnit ho ale nebude jednoduché protože i laikovi je jasné, že „čerstvé“ krve pro všechny, dost nebude.
Pramen: New England Journal of Medicine, Cleveland Clinic Foundation