Záchvaty hněvu pubertálních dětí jsou něco, co nepřipravené rodiče zaskočí. Hněv kombinovaný se vztekem zpravidla vyvolají (z pohledu rodičů) malicherné a nedůležité podněty. Poslední výzkumy od protinožců ukazují proč k takovému chování adolescentů dochází. Je to dáno nerovnoměrným vývojem jejich mozku. Dnes už víme, co způsobuje, že někteří dospívající reagují prudším způsobem než jiní. Má to svůj původ ve strukturách mozku, jež souvisejí s řízením emocí. Proto někteří mladí rychle a bouřlivě reagují už při minimálním podnětu, zatímco jiní se dokáží více ovládat.

Nicholas Allen a jeho kolegové z Melbournské univerzity zkoumali celkem 137 dětí ve věku od jedenácti do čtrnácti let v prostředí jejich rodiny. Filmovali jak se tito puberťáci chovají při řešení citlivých problémů navržených tak, aby vytvářely neshody. Vděčnými tématy se ukázalo plnění domácích úkolů, čas kdy jít spát, doba strávená u počítačových her nebo na mobilu a podobně. Při řešení těchto témat byly zaznamenány velké rozdíly v chování mladých účastníků pokusu.
Tým výzkumníků následně zkoumal mozky dětí zařazených do studie a zaměřoval se na tři konkrétní oblasti. Na vývojově starou část mozku – amygdalu, která spouští primární impulsivní reakce v emotivně vypjatých situacích, přední cingulární kůru (ACC) a orbitofrontální kůru (OFC), které mají „na starosti“ spíše promyšlené a rozvážnější chování.

Ve zkratce

Nicholas Allen: „To, co jsme objevili, byl vztah mezi velikostí a strukturou různých částí mozku a způsobem dětského jednání. Části mozku, které byly zapojeny v emocionální odpovědi, byly mnohem více využity u dětí, jež „bojovaly“ se svými rodiči.

Děti, které se chovaly agresivněji, měly v poměru s ostatními zvětšenou amygdalu. A to naprosto nezávisle na jejich pohlaví. Chlapci, u kterých byla zjištěna méně vyvinutá oblast přední cingulární kůry v levé části mozku, setrvávali ve svém agresivním chování po delší dobu. Podobně chlapci s menší orbitofrontální kůrou levé poloviny reagovali na nepříjemné podněty nadprůměrně nevrlou a nabručenou náladou. Sečteno a podtrženo agresivnější děti nepoužívají přední části mozkové kůry tak, aby dokázala převážit nad vlivem amygdaly a svojí prudkou agresivní reakci nemají pod kontrolou.
Je zajímavé, že navzdory tomu, že i  u některých děvčat se objevily rozdíly v symetrii jednotlivých oblastí mozku, se ukázalo, že u nich tato asymetrie agresivní chování nevyvolává. To znamená, že mechanismus mozku k ovládání emocí a chování funguje už od počátku puberty u chlapců a děvčat rozdílným způsobem. Vědci dále tvrdí, že chlapcům s agresivnějším chováním to trvá déle než jejich mozek zcela „dospěje“.
U dospělých  zvětšená amygdala spolu s markantní asymetrií ACC a OFC oblastí bývá spojena s psychickými poruchami – od stavů úzkosti až po poruchy osobnosti a deprese. To vyvolává domněnku o možnosti, že u některých lidí se tyto struktury mozkové kůry nikdy docela nevyvinou, a to může souviset se zvýšením rizika některých psychických problémů.

 
Doporučení pro rodiče
Výsledky výzkumu by měly nabídnout trochu povzbuzení rodičům, kteří se snaží pochopit, proč se jejich kdysi přívětivé děťátko najednou změní ve vzpurného a přecitlivělého cizince, zejména proto, že tento nesoulad se obvykle vyřeší spolu s ukončením vývoje mozku okolo pětadvacátého roku věku. „Spratkovitost“ v tomto věku není nenormální nebo nepříznivý obraz dětského charakteru. Ustavující se poměry v mozku ale nejsou všechno, co může ovlivňovat podrážděnost.

Důležité je domácí prostředí
„Je také možné, že tyto biologické změny jsou odpovědí na domácí prostředí,“ říká Allen.
„Dřívější studie odhalily, že extrémní zanedbávání, či dokonce sexuální a fyzické zneužití může mít dopad na mozkový vývoj. Stressující domácí prostředí bylo také spojováno například s časnějším nástupem puberty u dívek. Ale je tu i efekt normálnějších variant rodinného prostředí na vývoj mozku. Nebyli jsme si jisti, jestli prostředí má vliv na biologii nebo zda biologie ovlivňuje prostředí. Asi nejpravděpodobnější je, že se to ovlivňuje vzájemně.“
Allen doufá, že nalezne nějaké další odpovědi na tyto otázky, jakmile se jeho tým ponoří do problému trochu hlouběji v další dlouhodobé studii zaměřené na sledování mladých lidí a jejich rodin. Výzkumníci budou ještě podrobněji analyzovat vzájemné působení uvnitř rodiny, aby odhalili případnou spojitost mezi rodičovským jednáním a emocionálním a biologickým vývojem „náctiletých“.

Zdroj: University of Melbourne

Komentář Osla: Škoda, že výzkum není zaměřen také na to, jak to do oněch  pětadvaceti let mají vydržtet rodiče!