Mezinárodní skupinu neurologů, kterou tvořili: Giorgio Vallortigara z University of Trieste, Allan Snyder z University of Sydney, Gisela Kaplan a Lesley J. Rodgers z University of New England, Patrick Bateson a Nicola S. Clayton z University of Cambridge, zaujala kniha Temple Grandinové, profesorky zoologie z Coloradské státní univerzity, Animals in Translation (2005), ve které se objevil názor, že je jistá podobnost mezi chováním zvířat a tzv. autistických géniů. Nejenom, že se rozhodli prověřit některé spojitosti mezi chováním zvířat a lidí (ať už s autismem či bez autismu), ale dokonce požádali i Temple Grandinovou, aby se k jejich studii nazvané „Jsou zvířata autističtí géniové?“ (Are Animals Autistic Savants?), která je jakousi „kritikou“ její knihy, vyjádřila.
Vědci tvrdí, že mnohé mimořádné schopnosti u zvířat mohou být mnohem lépe vysvětleny adaptačními procesy. Zvířata, stejně jako lidé bez autismu, zpracovávají informace získané smysly podle daných pravidel a tento způsob zpracování je charakteristický pro levou mozkovou hemisféru, a to jak u člověka, tak u zvířat. Proto nemohou souhlasit s prohlášením, že zvířata jsou podobná autistickým géniům. Ačkoliv nevylučují možnost, že v případě, kdy dojde k potlačení činnosti levé hemisféry a zvýšení kontroly pravou hemisférou, se přesune pozornost k detailům jednotlivých podnětů v protikladu k vnímání podnětu jako celku a pak se projevy lidí i zvířat mohou podobat autistům.
Když Grandinová poukazuje na podobnosti v poznávání mezi autistickými génii a zvířaty, vychází z toho, že zvířata, stejně jako autisté vnímají a reagují na jednotlivé podněty, které „normální“ člověk obvykle přehlíží. Jinými slovy, zvířata i autisté obvykle reagují a pamatují si detaily okolního světa, zatímco člověk nepostižený autismem, tyto detaily přehlíží a vnímá a pamatuje si spíše celkový obraz.
A co na to Grandinová?
„Práce Giorgio Vallortigary a jeho kolegů podává fascinující přehled nejnovějších výsledků studia zvířecího poznávání, ale domnívám se, že základní rozpor vzniká už u představy detailu – zejména tak, jak si jej uvědomuje člověk, jehož výrazovými prostředky jsou slova (jako vyjádření určitého pojmu),“ říká Grandinová.
„Zvířata na rozdíl od lidí mají k dispozici data získaná smyslovými vjemy. Jelikož zvířata nemají slovní komunikaci, musí si vzpomínky uchovávat jako soubory obrázků, zvuků a dalších smyslových vjemů. Tyto smyslové informace jsou díky své přirozenosti mnohem detailnější než jejich slovní vyjádření. Jako člověk postižený autismem, vím, o čem mluvím,“ vysvětluje Grandinová dále, „všechny mé myšlenky jsou souborem fotografií. Ve své paměti hledám jako, když hledáte na Internetu obrázky. Dáte-li mi „klíčové slovo“ začnou se mi vybavovat obrázky, jako stránky prezentace.“
Mimořádné dovednosti
Některé živočišné druhy vykazují, ve srovnání s člověkem nebo jinými živočišnými druhy, mimořádné schopnosti, např. echolokace netopýrů a delfínů nebo pohyblivost lovící kočky.
Příkladem přímo „autistické geniality“ může být fenomenální paměť ořešníka amerického (Nucifraga columbiana), který si dělá zásoby potravy na zimu a dokáže si zapamatovat tisíce skrýší. Stejně jako u autistických géniů je tato mimořádná schopnost omezena na specifickou oblast. Na rozdíl od autistů však ořešník americký nevykazuje žádné poruchy v dalších oblastech. Tato mimořádná schopnost je doprovázena i neurologickou adaptací – zvětšením hipokampu – ovšem nedochází k ní na úkor nervové tkáně v jiné části mozku, i když může být složité určit, co je vlastně reciproční omezení v jiné mozkové části, když na toto téma zatím žádná studie neexistuje.
Grandinová kontruje
Grandinová říká: „Opravdu je zapotřebí dalších pokusů, aby se buď potvrdila, nebo vyvrátila hypotéza doktora Vallortigary a jeho kolegů, že ptáci jako ořešník americký, kteří mají „autistickou“ paměť na skrýše s potravou, mají skutečně zachovány dobré poznávací schopnosti v dalších oblastech.“ A ještě dodává: „Podle mého názoru mohou ptáci nadaní „autistickými“ dovednostmi, jakými je třeba pamatování si umístění skrýší potravy nebo průběhu migračních tras, být méně flexibilní v dalších schopnostech.
Je známé, že lidé s autismem mají problémy při wisconsinském rozlišovacím testu, kdy musí být rozdělovány karty s barvami a tvary do různých skupin. Lidé s autismem mají problémy reagovat správně, když se přechází ze skupiny tvarů k barvám. Proto se domnívám, že při vytvoření podmínek, při kterých bude možné srovnat flexibilitu při řešení určitého problému a porovnají se druhy mající „autistické“ schopnosti (schovávání potravy, migrace) s těmi, které tyto schopnosti nemají, budou ty s „autistickými“ dovednostmi potřebovat mnohem více pokusů, pokud dojde ke změně podmínek tak, jako autisté při změně typu karet.“
Zdá se, že paní profesorku Grandinovou závěry studie doktora Vallortigary příliš nepřesvědčily, takže zatím ve sporu o tom, zda je či není nějaká podobnost mezi výjimečnými schopnostmi některých zvířat a autistických géniů, není tak docela rozhodnuto. Počkáme, která z dalších studií to vyřeší s konečnou platností.