Beelzebufo ampinga (source: Stony Brook University).
Susan Evans, Marc Jones a David Krause popsali v posledním čísle Proceedings of the National Academy of Sciences (ve zkratce PNAS) nového zástupce žab (Anura) z podčeledi Ceratophryinae. Žába byla pojmenovaná Beelzebufo ampinga a její zkameněliny byly objeveny ve svrchnokřídových sedimentech formace Maevarano na Madagaskaru.
Přestože se zdá, že máme do činění s ropuchou, o bufonida (tedy zástupce čeledi Bufonidae – česky ropuchovitých) se nejedná. Vlastně s nimi B. ampinga není ani příliš příbuzný. Za své rodové jméno – Beelzebufo – vděčí žába především svým rozměrům: řecké Beel’zebul by šlo jistě překládat různými způsoby, autorům nicméně šlo obecně o „Ďábla“, jak uvádějí ve své práci. „Bufo“ je pak latinsky „ropucha“. Zajímavé je i jméno druhové – „ampinga“, což v malgaštině znamená „štít“ a odkazuje ke kostěným útvarům na lebce. Žába byla dlouhá přes 40 cm, nicméně kdybychom jí ještě natáhli zadní končetiny, měla by snad až tři čtvrtě metru.
Hmotnost se pak odhaduje na nějakých 4-5 kg. V porovnání s největším žijícím zástupcem podčeledi Ceratophryinae, druhem Ceratophrys aurita, který běžně dorůstá 14-20 cm, je tedy pořádným mackem. Určitě to ale neznamená, že by C. aurita patřila k nějakým malým žabkám. Právě naopak. Její rozměry jsou spíše nadprůměrné. Navíc je známá svým pozoruhodným apetitem, kdy neváhá ulovit ani menší obratlovce, což mimochodem může znamenat, že pokud měl její starší příbuzný, Beelzebufo, podobné stravovací návyky, není vyloučeno, že mu za oběť padala i mláďata dinosaurů.
Druh B. ampinga ovšem není výjimečný pouze svými rozměry. Daleko zajímavější na této žabce je její fylogenetická pozice. Jak už bylo psáno, patří k Ceratophryinae, podčeledi, jejíž zástupci byli do teď považováni za endemity Jižní Ameriky. Nabízí se zde tedy možnost, že zde existovalo pevninské spojení Madagaskaru s jižní Gondwanou ve svrchní křídě, před přibližně 80 Ma. Přitom konvenční hypotéza předpokládala, že Madagaskar-Seychely-Indie byly od okolních zemských mas odděleny už ve spodní křídě před 120 Ma. Hypotéze o přetrvávajícím pevninském spojení již dříve přály molekulární studie na ptácích (konkrétně běžcích), leguánech, želvách z čeledi Podocnemidae a hadech z čeledi Boidae. Teď tedy přichází další důkaz ve formě fosilního materiálu.
Nakonec jen krátká zmínka na téma svrchnokřídových žab. Doc. RNDr. Zbyněk Roček DrSc. z Geologického ústavu Akademie věd ČR a Katedry zoologie PřF UK provedl revizi svrchnokřídové žáby rodu Gobiates. Obsáhlá práce je nyní schválená k publikaci a měla by se objevit v příštím čísle Cretaceous Research.
Autor článku provozuje stránky Wild Prehistory
Zdroj: PNAS, Cretaceous Research