Pusa je instituce mající na starosti přenos mocných vzkazů. A to jak privátních, určených pro náš vlastní mozek a tělo, tak i veřejných, vyslaných směrem k partnerovi. Polibek spouští kaskádu dějů v němž hrají úlohu dotykové i chemické vjemy. Výsledkem je sexuální vzrušení, pocit sounáležitosti a euforie. Polibky ale také zřejmě nesou důležité informace o síle budoucího vztahu a v případě „nekompatibility“ polibek slibně se rozvíjející vztah, nekompromisně utne.  

Poslední dobou se má zato, že líbání se vyvinulo z praktik matek primátů. Ty totiž svým potomkům potravu předžvýkávají a pak je krmí z úst do úst. Jiní vědci se zase domnívají, že líbání je evolucí zakořeněný proces, jehož základem je výběr partnera. V každém případě víme, že jakmile se uvolíme k polibku, vyměníme si sekrety a s nimi i vůně, chutě a emoce.
Klasikové popisují, že lze líbát plaše, smyslně, ostýchavě, jemně, nedočkavě, hrubě,... na veřejnosti, za denního světla, potmě v noci. Fakt je, že nám nedělá problém rozlišit ceremoniální polibky, nebo ty afektované hodné holywoodských hvězd, polibky smrti i ty nevinné pohádkové, které probouzí princeznu z věčného spánku.

Rty se nám nejprve vyvinuly jen z ryze praktického důvodu, aby nám potrava nepadala z pusy. Později se jejich funkce vylepšila o artikulaci zvuků a mluvy. Při polibku rty uspokojují celou řadu požadavků. Mají k tomu účelu  pod palcem (přesněji pod nosem) neobvykle hustou síť nervových zakončení. Ne všechny přenášené vzkazy jsou naší soukromou záležitostí. Líbání je i společenská komunikace. Takové sblížení rtů vysílá partnerovu tělu stejně mocnou zprávu, jako tělu vlastnímu.  Polibky zprostředkovávají informaci o našem současném stavu, stejně jako o „předpokladu“ vývoje našeho vztahu v budoucnosti. Polibky jsou tak mocnou institucí, že když je tento první kontaktní signál (podvědomě) vyhodnocen jako „špatný“, další kaskáda dějů se zastavuje a vzájemná náklonnost bere za své. 

 

Někteří vědci tvrdí, že naše „rozpalování“ při kontaktu rtů se vyvinulo právě z důvodu usnadnění volby partnera. Myslísi to i evoluční psycholog  Gordon G. Gallup z University at Albany, State University of New York. Podle něj jde o komplikovanou výměnu informací od vizuálních, dotykových, vyjádření zdravotního stavu, temperamentu a to vše podvědomě vnímáme. Včetně informací týkajících se naší genetiky. Všechny tyto signály mozek vyhodnocuje a vede nás k tomu, abychom nakonec učinili ta správná rozhodnutí. Vše je směrováno k volbě partnera, který z dlouhodobého výhledu může zajistit to nejdůležitější - přežití druhu.

Uspokojení touhy
Náš evoluční vývoj to tak nějak zařídil, že když se líbáme, jde všechno ostatní stranou. Už v roce 1960 britský zoolog Desmond Morris vyslovil myšlenku, že líbání se vyvinulo ze způsobu krmení. A protože šimpanzí matky také krmí svá mláďata „z úst do úst“, usoudil, že náš společný předek to činil rovněž. Tisknutí rtů na rty prý tedy hned od samého počátku mělo co do činění s pocitem velmi příjemných věcí - s uspokojováním hladu. Což v době, kdy potrava byla vzácná, byl jistě velmi silný popud. Celé se to pak jen mírně přetransformovalo ve vyjadřování lásky a náklonnosti obecně. Prapůvodně rodičovské doteky tak stály u zrodu něčeho, co se u nás v úplném finále zvrtlo v něco mnohem vášnivějšího, tak jak to známe dnes. Původ toho všeho ale ale začal někdy před pěti miliony let.

 

Určitou roli tady hrají tiché chemické vzkazy předávané pomocí feromonů. Není to v živočišné říši nic neobvyklého. Používají je ke komunikaci jak rostliny, tak živočichové. Tuto „řeč beze slov“ dovel k dokonalosti hmyz. Vystačí si s nimi jak pro potřeby vyznačení cesty za potravou, tak i ke všem vzkazům týkajícím se sexuálních výzev...

 

O tom, zda vnímá feromony také člověk, se stále vedou spory. Na rozdíl od prasat a hlodavců nemáme totiž mezi nosem a ústy takzvaný vomeronazální orgán, který by nám feromony (tak jak tomu je u zvířat) detekoval. Jeho funkci ale zřejmě přejímá nos a ústa. Stále více vědců je přesvědčeno, že člověk feromony vnímá. Na podporu jejich tvrzení uveďme například známou věc synchronizace ovulačních cyklů. V zásadě jde o to, že ženám spícím ve společné ložnici se jejich měsíčky sesynchronizují. Dokladů o vnímání lidských feromonů je ale více.

 

Na Oslu jsme například psali o tom, jak ženy dokáží rozlišit pánská propocená trička na příjemná a nepříjemná, přičemž tento jejich výběr fakticky koreluje s tím, zda je muž geneticky ženě blízký, nebo vzdálený. A to ne jen tak v nějaké ledajaké oblasti ale místě, jež řídí imunitní odpověď a rozlišování vlastního a cizího. Jde o systém, který nám doporučuje partnera geneticky co možná nejvzdálenějšího, aby se zamezilo inbreedíngu. Věc je trošku složitější, protože aby nebyla věc dovedena do extrému - aby se Evropanům nestaly neodolatelné ty nejvzdálenější genotypy (Číňané, Laponci,Indiáni), je tu korekční mechanismus atraktivity tváře. Ale to už není záležitost rtů a tak se jí vyhneme s odkazem na článek „Souboj zraku a čichu“.

 

Někteří vědci zahrnují mezi lidské feromony také ženské vaginální hormony nazývané kopuliny. Ty totiž u můžů zvyšují hladinu testosteronu a sexuální touhu.  Pokud tedy vyjdeme z úvahy, že feromony u lidí fungují, potom musíme přijmout za své i to, že polibky jsou zvláště efektivní cestou, jak si je předávat. K dokonalosti tohoto systému přispívá to, že vše probíhá jaksi automaticky, aniž bychom nad tím museli zvlášť mudrovat.     
Líbání jsme asi zdědili od našeho primátího předka. Dokládají to bonobové, se kterými jsme geneticky značně zpřízněni. Ti jsou obzvlášť vášnivou partou milenců. Praktikují i francouzské polibky, včetně téměř nepublikovatelného fucking. Frans B. M. de Waal, primatolog z Emory University dává na svých přednáškách k lepšímu zkušenosti ošetřovatelů ze zoologických zahrad, kteří pokládali pusinkování s opicí za pouhé projevy přátelství. Jen do té doby, než ucítili jazyk ve svých ústech...

 
Stará dobrá chemie

Líbání je zřejmě návykovové. Lidské rty jsou pokryty tou nejtenčí vrstvou kůže, kterou na těle máme. Navíc patří k místům, které jsou nejvíce protkány senzorickými neurony. Rty jsou tedy hotovy okažitě informovat mozek a tělo o příjemných pocitech, emocích i jemných fyzických reakcích. Některé mozkové projevy se odráží v našem obličeji pomocí dvanácti až třinácti obličejových nervů. Z nich pět nervů je zapojeno při polibku. Líbání tedy střílí salvy informací o dění na rtech, jazyku a nosní sliznici. Mozek tak má vašeho partnera velmi dobře přečteného. Rychle si zjistí všechno o chování, chuti i vůni partnera.  Vzkazy putují do somatosenzorických oblastí mozkové kůry. Proto nepřekvapí, že v mozkové „mapě“ oblasti věnované hmatu, rty zaujímají její značnou část. Proporce mozkových oblastí jsou dány počtem nervových zakončení, která mají za úkol vjemy vyhodnocovat. A právě počet nervových zakončení je ve rtech, v porovnání ke zbytku těla, fascinující.

 

Už jsme konstatovali, že líbání u nás spouští i vylučování chemických působků. Ty partnera informují o našem rozpoložení a vztahu k sexu. Wendy L. Hillová se svým studentem Carey A. Wilsonem z Lafayette College ve své poslední práci porovnávali hladiny dvou klíčových hormonů. Test provedli u patnácti párů a šlo v něm o stanovení hormonálních hladin před líbáním, po líbání a porovnání těchto hodnot s naměřenou hladinou, když se milenci jen drželi za ruce. Sledovali oxytocin a kortizol. Kortizol bývá označován také jako hormon mobilizující rezervy a jako hormon „stresu“. Hillová s Wilsonem předpokládali, že polibky zvýší hladinu oxytocinu, což je zase hormon hrající roli v utužování vztahů a sociálním cítění a také při vyvolávání mužského i ženského ogasmu. Mysleli si, že zvláště výrazný rozdíl bude u žen. Stejně tak vědci očekávali pokles kortizolu a že polibky budou fungovat jako spolehlivý odbourávač stresu.

Dočkali se ale překvapení. Hladina oxytocinu rostla pouze u mužů, zatímco u žen klesla a to ať už šlo o líbání, nebo jen o povídání si při držení za ruce. Z toho vyplývá jediné. Žena je složitější nádoba, než za jakou ji vědci pokládali. Aby se cítila tělesně spřízněna a sexuálně vzrušena, potřebuje více, než jen líbání. Samotný tělesný kontak je pro ní málo. Skoro se chce říci, že nic nového pod sluncem a že my všichni, co nevlastníme Porsche, nesmíme romatiku podceňovat.
Zato kortizol nezklamal a choval se dle očekávání. Klesl u obou pohlaví. Polibky tedy zklidňují vypjatost situace a tlumí stres bez ohledu na pohlaví.   

 

Líbání a láska

 

Před dvěma roky provedla antropoložka Helena Fisherová z Rutgers University se svými kolegy zajímavý pokus. Skenovala mozky zamilovaným. K  pokusům se jí podvolilo sedmnácti dobrovolníků. Netušili, co je čeká. Při testu jim Fisherová předložla obrázek osoby, do níž byli hluboce zaláskováni. Sken okamžitě zaznamenal nečekaně vysoký příval aktivity ve dvou mozkových oblastech. V místech, o nichž se ví, že řídí pocity uspokojení motivace a odměny. Jedná se o pravou přední hemisféru a místo v bazálním gangliu zvaném nucleus caudatus. Prakticky shodný efekt na mozku zaznamená sken v případě stimulace drogou. Například po požití kokainu, při kterém v daných oblastech dochází k uvolnění dopaminu. Láska u lidí tedy nemá daleko od stavu drogové závislosti.
Efekty líbání jakoby nebraly konce. Pochody v našich vnitřnostech zajistí zvýšení tepové frekvence a krevního tlaku. Zorničky se nám rozšiřují, dech prohlubuje. Spolu stím jak vzrušení nabývá na síle, ustupuje racionální myšlení. Líbající jsou prostě nad pocity opatrnosti povzneseni.

 

Kouzlo polibku není všemocné

Výzkumy naznačují, že polibek je mocnou institucí ubírající účastníkům na opatrnosti, ale ne vždy. Gordon G. Gallupa to nedávno doložil daty. Z jeho šetření vyplynulo, že 59% mužů a 66% žen prošlo situací, kdy mělo enormní sexuální zájem o někoho konkrétního ve svém okolí. Byli k němu přitahováni, ale trvalo to jen do doby prvního polibku. Pak vztah skončil. Polibek, který vztah „utnul“ přitom nebyl ničím zvláštním. Polibek romantickému vztahu, který by neměl z nějakého nám neznámého důvodu šanci, zajistí krátký konec. Polibek tedy dokáže být krutým a něčím jako „polibkem smrti“. Alespoň pokud jde o vztah.  Gallup to přičítá na vrub onomu podvědomému vyhodnocení genetické vhodnosti partnera.  Ledas co tomu nasvědčuje, že by se mohlo jednat o mechanismus, který nám funguje jako rychlá záchranná brzda. Z pohledu darvinistů je správnost volby klíčem úspěchu přenosu genů. U nás lidí je to tak zařízeno, že plození potomka je většinou spojeno s láskou. Fisher před dvěma lety uveřejnil na toto téma práci, ve které dokládá, že mechanismus atraktivity se u nás vyvinul právě proto, aby koncentroval energii právě do účelu reprodukce.

 

Rozdíl pohlaví

Podle Gallupových poznatků polibky hrají v partnerských vztazích výraznou roli ale mezi mužem a ženou jsou rozdíly. Pro muže je hluboký polibek jen jakási cesta k postupu na další „level“ sexuálního snažení. Pro ženy to je pouze předstupeň dalšího hledání souvislostí. Pro ženy by se při výběru partnera nemělo jednat jen o jednoduchy výběr založený na jakémsi automatickém vyhodnocení vhodnosti partnerovy DNA z pohledu genetické vhodnosti. Měly by být i další preference, citové posuzování partnera z pohledu, zda se jedná o osobu vhodnou pro dlouhodobý vztah. Je to logické. Žena vkládá do vypiplání potomstva více energie než muž. Její biologické hodiny jí odměřují kratší čas pro možnost mít potomstvo. Její výběr musí být pečlivější. Může si dovolit méně omylů. 

 

 

Z evolučního pohledu není líbání nezbytností. Většina zvířat to nedělá a přesto se úspěšně rozmnožují. Dokonce ne všichni lidé se líbají. Na přelomu dvacátého století dánský vědec Kristoffer Nyrop popsal finské kmeny jejichž příslušníci obého pohlaví se koupali společně, ale líbání u nich bylo považováno za něco neslušného. V roce 1897 francouzský antropolog  Paul d’Enjoy informoval o tom, že Číňané se polibků ústa na ústa děsí a mnozí je považují za prvek kanibalismu. V mongolsku jsou zase otcové, jež nelíbají své syny. Místo toho jim pouze přivoní kjejich hlavě.

Pravdou je, že zhruba deset procent lidské populace se rty nedotýká. Vyplývá to z výzkumu průkopníka lidské etologie Irenäus Eibl-Eibesfeldta, který v sedmdesátých letech vydal knihu věnovanou přirozenému lidskému chování. Podobnou publikaci vydal v devadesátých letech Fisher. Oba autoři svorně dokládají, že 650 milionů příslušníků lidského druhu, nezvládá techniku oskulace, což je vědecký termín pro umění líbat. Nepočítáme-li Čínu a Indii, tak je to více, než kolik má kterýkoli národ na Zemi.   

U kultur, jež líbání v popisu práce mají, jim oskulace přináší efektivní způsob přenosu jinak skrytých informací. Psycholog Onur Güntürkün z německé Ruhr-University nedávno zkoumal 124 párů, jež se líbaly na veřejných místech v USA, Německu a Turecku. Zjistil přitom, že lidé při tom naklánějí hlavu doprava dvakrát častěji než-li do leva. Pro tento typ „pravičáctví“ při vzájemných dotycích úst nenašel vědec vysvětlení. Spekuluje nad tím, že to má nějakou souvislost s tím, že většina nás je „pravorukých“.  Jenže mu k tomu nějak nesedí počty. Nás „levičáků“ je totiž čtyřikrát méně, než pravorukých...  
Líbání, navzdory své jednoduchosti a přirozenosti, dál vzdoruje snahám vědců o jeho pochopení. A to je dobře.

Pramen: Scientific American