Tato otázka se stala „jablkem sváru“ dvou skupin vědců. Na jedné straně paleontologů, jejichž práce je založena na zkoumání zkamenělin, a na druhé straně molekulárních biologů, kteří při studiu evoluční historie používají tzv. „molekulární hodiny“. V angličtině je tato polemika pojmenována téměř poeticky: „Rocks versus clocks.“ (skály proti hodinám).
Nové výsledky výzkumů, financované z fondu National Science Foundation a University of Michigan, na kterých se podíleli vědci z Michiganské univerzity (University of Michigan), Chicagské univerzity (University of Chicago), Centra pro ochranu biodiverzity Mexika a střední Ameriky (the Centre for Biodiversity Conservation Mexico and Central America) a Bostonské univerzity (Boston University) nabízí dosud nejpádnější molekulární důkaz, naznačující že prapočátky původu moderních ptáků jsou v době před více než sto miliony let a ne před šedesáti miliony let, jak jsme se mohli domnívat podle fosilních nálezů.
„Vědci obyčejně použijí dva zdroje informací k datování biologického dění: fosilní nález, který obsahuje fyzické zbytky dávných organismů a molekulárně genetická data,“ říká Joseph Brown, první ze seznamu autorů zprávy. Nicméně v případě moderních ptáků přinesly tyto dva přístupy natolik rozporné výsledky, že dokázaly vyvolat vášnivé debaty mezi paleontology a molekulárními biology.
Molekulární biologové tvrdili, že fosilní nález musí být nekompletní, zatímco paleontologové vystoupili s pravým opakem, že genetická data jsou určitě pochybná.
„Ve skutečnosti mají oba přístupy své slabiny,“ dodává Brown. U zkamenělin převládá tendence podhodnocovat, kolik času uplynulo, než se od sebe jednotlivé vývojové linie oddělily. To je dáno tím, že fosílie uchovává pouze důkazy změn ve vnějším fyzickém vzhledu. Ovšem tyto změny potřebují nějaký čas od vlastní „druhotvorné události“, aby došlo k jejich akumulaci tak, aby byly odlišnosti patrné.
Pokud jde o genetická data, ty takzvané molekulární hodiny nejsou až tak přesné, jak se myslelo. Při použití této metody se počítá s tím, že ačkoliv se mutace objevují v genomu náhodně, při pozorování dostatečně dlouhého časového úseku se objevují (jako „tikání“ hodin) v celkem pravidelných časových odstupech. A molekulární biologové používají tyto odstupy k rekonstrukci evoluční historie v čase.
V zásadě jde o toto - když zjistíme, že odlišnosti v sekvencích DNA narostou v průměru o dvě procenta každý milion let, tak můžeme předpokládat, že dva druhy, které se geneticky liší o deset procent, měly posledního společného předka před pěti milióny let. Problémem je že u různých vývojových linií mohou tyto genetické hodiny tikat různě rychle, takže prosté použití jediného postupu na celý vývojový strom by mohlo vést k velmi pochybným výsledkům.
Naštěstí existuje nová metoda pro korekci tempa těchto „genetických hodin“.
„To, co jsme s kolegy udělali, byla aplikace všech těchto nových metod na problematiku původu moderních ptáků a s každou metodou jsme získali odlišný pohled na to, jak se měnily odstupy mutací napříč vývojovým stromem,“ říká Brown. A ještě dodává: „Doufal jsem, že rozbory by mohly zúžit mezeru mezi fosilním a molekulárním datováním, ale ve skutečnosti jen posílily rozdělení dané podhodnocováním stáří dle paleontologické metody datování a posunuly vznik ptáků do doby před sto miliony lety.“
To, co zůstalo jsou dva svárlivé tábory vědců, kteří se snaží vyřešit skládanku, která by odhalila kde se na světě vzalo těch deset tisíc ptačích druhů?
„Raději, než boji mezi našimi skupinami, bychom se měli věnovat společnému úsilí a vysvětlit tuto propast v datování,“ říká Brown. Krom toho vyřešením tohoto úkolu získáme další úrodnou půdu pro další výzkumy.“
Zdroj: University of Michigan.