Hloubková stimulace hypotalamu není nic nového. Byla již dříve použita k léčbě úporných bolestí hlavy a také ke snížení agresivity u násilníků. Určité úspěchy zaznamenala stimulace mozku zavedenými elektrodami také u lidí s Parkinsonovou chorobou, případně jiných pohybových poruch.
Neurochirurg Andres Lozano se svým týmem v Toronto Western Hospital (Ontario, Kanada) se rozhodl vyzkoušet hloubkovou stimulaci hypotalamu k léčbě obezity. Operaci provedl na padesátiletém muži. Šlo pacienta, který se potýkal s celoživotní těžkou neustále se zhoršující obezitou. Snahou bylo snížit u něj apetit k jídlu. Byl to prakticky poslední pokus, neboť veškerá jeho předchozí léčba se míjela účinkem. Výsledek zákroku závisel na tom, zda se neurochirurgům podaří najít místo, které je odpovědné za potlačení jeho chuti k jídlu. Stimulací tohoto místa zavedenou elektrodou pak chtěli lékaři jeho neutuchající „žravost“ potlačit. Poté, co vědci pacientovi elektrodu do mozku zavedli, došlo k oboustrannému překvapení. Jak u operatéra tak i u pacienta. Elektrické impulsy vyvolávaly to, čemu se říká „déjà vu.“ Déjà vu je francouzský výraz znamenající „už viděno“ (také nazývaný paramnesia). Označuje se jím pocit již dříve prožitého, viděného nebo slyšeného.
Stimulace hypotalamu tedy u pacienta navozovala pocit jasných vzpomínek. Zřetelně si například vybavoval procházku parkem s přáteli, která se udála, když mu bylo dvacet let. Jak lékař zvyšoval intenzitu dráždění, detaily vzpomínek se pacientovi vybavovaly zřetelněji. Toto ovlivnění vnímání bylo pozorováno opakovaně. Místo, jež oživovalo vzpomínky nejsilněji, lékaři lokalizovali do hypotalamu. Konkrétně do místa, kde svazky nervových vláken přenášejí impulsy v rámci propojení limbického systému. O tomto místu již z dřívějška bylo známo, že souvisí s pamětí a emocemi.
Později se navíc ukázalo, že stimulace, kterou lékaři pacientovi prováděli, se neomezila jen na hypotalamus, kam byla sonda zavedena. Elektrické impulsy zavedené do hypotalamu zvýšily také aktivitu čelního laloku a hipokampu, tedy dvou dalších hráčů takzvané paměťové smyčky.
Za pozornost stojí i to, co se událo na prvním vyšetření, na které si pacienta pozvali po dvou měsících od jeho propuštění z nemocnice domů. Ukázalo se, že pacient si i po této době byl schopen přesně vybavit, co prožíval na operačním sále v době, kdy byla jeho stimulace zapnuta.
Samozřejmě, že jeho obezita šla tak trochu stranou zájmu výzkumníků a že následovaly testy, které byly cíleně zaměřeny na jeho paměť. Při nich vědci exaktně studovali rozdíly mezi stavem, kdy stimulace byla zapnuta a kdy ne. Po třech týdnech souvislé stimulace hypotalamu testy prokázaly, že výsledkem bylo významné zlepšení jeho schopnosti se učit. Kromě zlepšené paměti spočívající v lepším vybavováním si věcí, mezi nimiž byla určitá logická souvislost, se prokázalo i to, že pacient si byl schopen snadněji vybavovat i skutečnosti, mezi nimiž žádná logická souvislost nebyla. Pochopitelně, že zlepšení se týkalo časových úseků, kdy páčka na vypínači „stimulace“ se nacházela v pozici „zapnuto“.
I když se pokus s nenasytným tlouštíkem z pohledu dietologie poněkud zvrtnul, přispěl k poznání našeho poznávání. Potvrdil již dříve známý fakt, že hloubková mozková stimulace může ovlivnit motorické a limbické okruhy. Novým poznatkem je určení místa, jehož stimulace se dá využít k ovlivnění funkčnosti naší paměti. Vědci získali nástroj, který jim pomůže studovat podstatu paměti. K čemu to využije praxe, ukáže budoucnost.
Pramen: Annals of Neurology, January 2008