Profesoři William Bendena a Ian Chin-Sang dali dohromady tým, který pracoval s malými průhlednými červíky. Vědci mají pro tyto „červy“ (správně terminologicky hlísty), určitou slabost. To, že je tak milují, má celou řadu důvodů. Caenorhabditis elegans má například vždy a za všech okolností, 959 buněk (přesně). Přestože lidské tělo má buněk miliardy, v signalizačních drahách se haďátkům překvapivě podobáme. Máme s nimi téměř stejný počet genů. Sdílíme s nimi mnohé konkrétní proteiny vrozené imunitní obrany. Máme podobné geny pro hospodaření s energií. Jistá podoba tu je i co do geneticky vedených opileckých sklonů.
Hlavním důvodem ale je, že práce s nimi stojí pakatel a že se proti pokusům na nich nebouří ochranáři. A tak těmto červíkům vděčíme za mnoho významných objevů a osoby z „červí“ komunity jsou častými hosty Švédské královské akademie při udělování Nobelovy ceny.
Bena a Chin-Sanga zatím ve Stockholmu na červeném koberci nevítali, ale kdo ví? O jejich práci si nyní něco řekneme. Jejich pokusničení jim tolerovali na Queen"s University, kde se nimrali v tom, jak háďátko přenáší své nervové vzruchy. Dělá to podobně jako my. Máme stejné neurotransmitery. Když vědci červíka připravili o jeden z jeho nervových receptorů, ztratil zájem o pátrání po potravě. Stal se z něj lenivý flegmatik, který začal v těle hromadit tuk. Co je na tom tak zajímavého? Že se nám tu vyloupla geneticky vedená porucha, která způsobuje obezitu. Přitom se prakticky jedná o nervovou poruchu – jde přece o receptor na nervové buňce.
Poznatků o neurotransmiterech je habaděj. Toto je ale tak trochu sólokapr. Dosud totiž nebylo jasné, jak se nervová spojení u různých organismů mohou podílet na stimulaci, nebo naopak na tlumení jejich aktivit. A právě to řeší tento nový poznatek. Jeden receptor - specifický pro určitou spojovací nervovou buňku - konkrétní změna v chování. Přitom červíci připravení o tento receptor se ve všech ostatních životních funkcích chovají zcela normálně. Jejich normální přístup k životu trvá ale jen do doby, než jde o žrádlo. Jsou-li vpuštěni do prostředí, kde se mohou živit, udá se s nimi změna. Zpomalí svoje obvyklé vzory svého chování. Přestanou šmejdit z místa na místo, zklidní se a začnou tloustnout.
Samozřejmě, že výzkumníci hned pojali myšlenku vyzkoušet co to s červem udělá, když ho předělají opačným směrem. Stalo se. Tak jako mu předtím receptor sebrali, tak mu nyní ještě jeden (stejný), přidali navíc. Nestalo se nic. Až na to, že červíci s extra porcí receptoru se stali hyperaktivními. Zatímco z těch bez receptoru se stávali bonviváni vychutnávající si požitkářský způsob lenošení, z těch s receptorem navíc se stali cestovatelé pořádající od prostřeného stolu dlouhé vycházky.
Bendena s Chin-Sangem objevili receptor, který funguje jako přepínač. Ač je tento přepínač umístěn na nervové buňce, má pod palcem ukládání tuků. Tak jasně ovlivněné chování spojené s fyziologickými změnami zatím nikdo nenašel a ani nestudoval. Kanaďané z Ontaria zřejmě svým objevem přišli na kloub dlouho předpokládaných genetických souvislostí mezi nervovým systémem a obezitou. Nakolik se dá tento poznatek aplikovat na nás lidi, se teprve ukáže. Bude-li situace obdobná, jako v případě jiných genů, které máme s červy společné...
Pramen: Queen"s University