V Brazílii začala výstavba říčních přehrad a hydroelektráren už v sedmdesátých letech 20. století. Dnes stojí v celé zemi asi 700 velkých přehrad, z kterých získává Brazílie 96% veškeré elektrické energie. Zároveň s tím začal dramatický pokles stavů ryb, které mají trdliště na horních tocích řek. Migraci ryb se postavily do cesty přehradní hráze. Některé brazilské státy proto donutily provozovatele a stavitele přehrad, aby budovali stupňovité „obchvaty“, kterými ryby během tahu tuto jinak překonatelnou překážku obeplují. Pokles stavů migrujících ryb se ale nezastavil. Naopak, nabral na tempu.
Pelicice a Agostinho zjistili, že na vině jsou „obchvaty“. Slouží jako dokonalé pasti na migrující ryby. Ryby jsou do nich přitahovány proudící vodou a ochotně do nich vplouvají. Po jejich zdolání se ale dostávají do vod přehradního jezera, které jsou pro tření zcela nevhodné. Ryby se pokusí najít řeky, které do jezera vtékají a snaží se vytřít na jejich horním toku. Pokud vhodný přítok nenajdou, hynou ve vodách jezera. Vyhráno nemají ani ryby, které se vytřely v přítocích přehradního jezera. Jejich potomstvo se vydává na cestu po proudu a nakonec se dostane do vod jezera. Tamější vody často trpí nedostatkem kyslíku a malé rybky v nich hynou. Dílo zkázy dokonají dravé ryby a další predátoři obývající přehradní jezero. S tím nikdo nepočítal.
„Všichni se obávají o ryby, které se táhnou třít proti proudu. O mladé ryby, které se vracejí z trdlišť po proudu se nestará nikdo,“ říká k tomu Angelo Agostinho.
Před výstavbou „obchvatů“ byla situace přeci jen lepší. Ryby, které připluly pod přehradní hráz, se vracely zpět a migrovaly do přítoků. Tam se vytřely a jejich potomstvo pak migrovalo nerušeně po proudu.
„Nebyla to ideální situace, ale bylo to lepší než to, co se děje dnes,“ dodává Agostinho.
Brazilští experti soudí, že řešení by přineslo zbudování mnohem delších a tudíž i nákladnějších „obchvatů“, které by přivedly ryby zpět do řeky až nad přehradním jezerem.
Pramen: Nature, Conservation Biology