Z výzkumu německých vědců vedených Markusem Ullspergerem z kolínského Ústavu Maxe Plancka pro neurologický výzkum vyplývá, že k nepoučitelnosti některých lidí může přispívat gen, podle kterého nám v mozku vzniká bílkovinná molekula tzv. D2 receptoru. Výsledky německé studie zveřejnil americký vědecký týdeník Science.
Ullsperger a jeho spolupracovníci pozvali k testům šestadvacet dobrovolníků. Předběžné genetické testy prokázaly u dvanácti účastníků pokusu mutaci genu pro D2 receptor označovanou jako A1. Tito lidé mají v mozku asi o třetinu méně molekul schopných vázat signální molekulu dopamin. Ve vlastním pokusu dostávali dobrovolníci na monitoru počítače opakovaně na výběr ze dvou symbolů. Za volbu jednoho je čekala odměna v podobě usměvavého „smajlíka“, za volbu druhého byli potrestáni zamračeným obličejíkem. Vědci zkomplikovali dobrovolníkům rozhodování tím, že odměna či trest přicházely s osmdesátiprocentní pravděpodobností. Mátli dobrovolníky i čtyřmi dalšími symboly, po jejichž volbě následovala odměna či trest v ještě vyrovnanějším poměru. Po celou dobu řešení úloh sledovali vědci u účastníků pokusu aktivitu jejich mozku.
Všichni dobrovolníci se naučili vybírat symbol, za který byli s osmdesátiprocentní pravděpodobností odměněni úsměvem. Pro dobrovolníky, kteří mají v mozku méně D2 receptorů, však bylo obtížné vystříhat se volby symbolu, za níž byli s osmdesátiprocentní pravděpodobností potrestáni zamračeným obličejíkem. Rozdíly byly patrné i v aktivitě mozku.
Dobrovolníci, jejichž mozek je chudší na vazebné molekuly pro dopamin, měli při testech sníženou aktivitu mozkových center v kůře čelního laloku a v části mozku zvané hipokampus. Tato centra jsou zodpovědná za vnímání nepříjemných podnětů a za ukládání informací do dlouhodobé paměti.
Ullsperger je přesvědčen, že právě tento fakt přispívá k tomu, že se lidé se sníženým množstvím D2 receptorů v mozku obtížněji poučují z nepříjemných zkušeností.
Zároveň však německý neurolog zdůrazňuje, že naše každodenní rozhodování v běžných životních situacích zdaleka nezávisí jen na množství D2 receptorů v mozku.
Dřívější studie prokázaly, že lidé se sníženým výskytem D2 receptorů v mozku jsou náchylnější k závislosti na návykových látkách. Podle amerického neurologa Michaela Franka z Arizonské univerzity v Tucsonu by mohl být sklon k závislosti posílen tím, že si lidé se sníženým množstvím D2 receptorů velmi dobře zapamatují příjemné zkušenosti s drogou. O poznání hůř se ji daří ukládat do paměti nepříjemné zkušenosti, které konzumaci drog provázejí.
Zdaleka ne všichni odborníci ale s Ullspergerem souhlasí.
Je-li pravdou, že nositelé určité varianty tohoto genu rozhazují částky o 50% vyšší...
Americký neurolog David Goldman je přesvědčen, že mutace A1 nemá na práci D2 receptorů v mozku žádný vliv. Stejného názoru je i americký genetik Neil Risch, který v rozhovoru pro týdeník Science řekl: „Mutace A1 byla v posledních osmnácti letech podezírána z podílu na všech psychiatrických poruchách, jaké si jenom lze představit. A pokud vím, žádné z těchto podezření se nepotvrdilo.“
Štědrost a geny
Sklon k větší štědrosti můžeme zdědit. Dokládá to výzkum izraelských vědců vedených Arielem Kafoem z Hebrejské university v Jeruzalémě. Vědci nejprve testovali ochotu dobrovolníků podělit se s ostatními účastníky pokusu o částku 12 dolarů, kterou dostali na začátku experimentu. Následně byla všem dobrovolníkům odebrána DNA a proveden test genu AVPR1. Přitom se ukázalo, že nositelé jedné varianty tohoto genu obdarovávali účastníky testu o 50% vyššími částkami než ostatní dobrovolníci.
Podle této varianty genu se vyrábí větší množství bílkoviny, která na sebe v mozku váže hormon vasopresin, o kterém je známo, že se podlí na upevnění sociálních a citových vazeb mezi lidmi.
Zdaleka to ale neznamená, že vlastníci „sobecké“ varianty genu AVPR1 nemohou projevit štědrost. Geny nad námi nemají neomezenou moc. Stačí jen chtít. Je zajímavé, že stejnou variantou genu AVPR1, jakou mají štědřejší lidé, je vybaven i jeden druh amerického hraboše, který ve zvířecí říši vyniká pevností svazku mezi samicí a samcem. Tito hraboši si zůstávají po spáření věrní po zbytek života.