Neočekávaný objev se týká několika posledních týdnů, kdy sonda Voyager 2 překročila v jižní části heliosféry tzv. rázovou vlnu (nebo-li terminační vlnu - termination shock). Rázová vlna je označována za hranici Sluneční soustavy - oblast, kde sluneční vítr naráží do řídkého mezihvězdného plynu.

 

 

Prvním překvapením je, že v tak neuvěřitelně řídkém plynu je nečekaně silné magnetické pole. Toto magnetické pole stlačuje „bublinu“ plynu (rázovou vlnu) odtékající od Slunce a deformuje ji. Astrofyzici očekávali, že najdou pravidelný sférický tvar, protože sluneční vítr se šíří rovnoměrně všemi směry.

 

 

A druhé překvapení také přišlo ze sondy Voyager 2 při průchodu vnějším okrajem Sluneční soustavy: teplota kousek od té hranice je sice vyšší než uvnitř, ale vědci naměřili teplotu 10krát nižší, než se očekávalo. Teoretici teď hledají vysvětlení pro tento neočekávaný efekt ochlazení.

 

 

„Je to jiný typ rázové vlny než jsme viděli kdekoli jinde,“ říká John Richardson (Plasma Physics instrument a Principal Research Scientist at MIT"s Kavli Institute for Astrophysics and Space Science). Podle některých teoretiků je neočekávaný chlad způsobený energií, kterou dostávají částice, které jsou žhavější než ty, které lze měřit plazmovým detektorem na Voyageru.

 

 

 

Richardson zveřejnil výsledky v pondělí 10. prosince 2007 na výročním zasedání Amerického geofyzikálního svazu (American Geophysical Union, AGU) v San Francisku (10. – 17. prosince 2007).

 

 

 

Sondy Voyager 1 a 2 byly v první řadě navrženy pro studium planet Jupiter a Saturn a jejich měsíců. Po startu Voyageru 2 (20. srpna 1977) byla cesta prodloužena také k Uranu a Neptunu. Ačkoliv sondy byly postaveny pro pětiletou misi, obě velmi dobře pracují ještě o 3 desetiletí později. Astronomové očekávají, že budou fungovat až asi do roku 2020, a že mají ještě některé důležité vědecké cíle před sebou.

 

 

Nyní sonda Voyager 2  prolétá oblastí nazvanou „heliosheath“  – oblastí mezi rázovou vlnou a heliopauzou - jakousi „slupkou“ naší Sluneční soustavy. Je to oblast, kde sluneční vítr reaguje s okolním mezihvězdným plynem. A někdy v příštím desetiletí sonda definitivně překročí okraj Sluneční soustavy, nazvaný heliopauza, kde končí vliv slunečního proudění. Zde bude sonda schopna poprvé měřit charakteristické rysy mezihvězdného prostoru - oblasti neovlivněné slunečním větrem a slunečním magnetismem. Ačkoli Voyager 1 překročil rázovou vlnu již před 3 roky, sonda mohla jen nepřímo zjistit konec slunečního vlivu, protože plazmový detektor již ukončil funkci.

 

 

Za skutečně konečnou hranicí Sluneční soustavy, je považována další rázová vlna (Bow Shock), označovaná jako „příďová vlna“ - vytváří ji heliosféra „plující“ kolem středu Galaxie (Slunci trvá jeden oběh asi 220 miliónů let a obíhá rychlostí asi 220 km/s). Za „Bow Shock“ už Slunce nemá žádný vliv a začíná opravdu mezihvězdné prostředí.
 

 

 

Plazmový detektor na Voyageru 2 objevil nejen hranici, ale provádí i detailní měření teploty, rychlosti a hustoty slunečního větru, když ji křížil. Ale ve skutečnosti se s rázovou vlnou potkal několikrát. Protože proudění slunečního větru kolísá se změnami intenzity sluneční aktivity. Střídání období velkých slunečních erupcí a období minima sluneční aktivity způsobuje pulsování hranice dovnitř a ven. Tyto pulsy mohou „omývat“ sondu vícekrát, právě tak jako pobřežní vlny naráží na loď – pohybují se tam a zpět.

 

 

Zatímco Voyager 1 zřejmě překročil hranici pouze 1krát v prosinci 2004, Voyager 2 zřejmě 5krát, naposledy v srpnu 2007 (o 1,6 miliardy km blíž ke Slunci než Voyager 1) a poskytl bohatství nových dat. Je dokonce možné, že pokud existují velké změny slunečního větru, rázová vrstva „by mohla na Voyager zatlačit znovu,“ říká Richardson. „To by nám poskytlo aspoň nějakou představu, jak je ráz pružný“ - jak daleko se mohou tyto pulsy táhnout. Dokud taková odhalení nejsou, „máme jen modely“.

 

 

Sondy se od Země vzdalují každý den o přibližně 1 500 000 km. Voyager 2 (20. srpna 1977) je nyní vzdálen od Země 12,7 miliard km (85 AU, tj. 12 světelných hodin) a vzdaluje se rychlostí asi 56 000 km/h (15,5 km/s). Voyager 1 (15. září 1977 – skutečně startoval později) je vzdálen 15,8 miliard km (105 AU, tj. 14 světelných hodin) a vzdaluje se rychlostí asi 61 000 km/h (17,1 km/s). Ve čtvrtek 17. srpna 2006 Voyager 1 přeletěl magickou hranici 100 AU: „ Voyager 1 na hranici 100 AU“

 

Zdroj: ScienceDaily