Jak kdysi někdo vtipně poznamenal, klimakterium a přechod je když při slově sex nás napadne jen obava z nechtěného těhotenství dospívající dcery.  Ve skutečnosti jde o následky pozvolného vyhasínání hormonální aktivity vaječníků. Ženské tělo je nastaveno na cyklický přísun pohlavních hormonů estrogenů, gestagenů, a v malém množství i mužského testosteronu. Někdy po čtyřicítce si to tělo s dostatečným  zásobováním hormonů rozmyslí a pak začnou problémy. Projevují se pocitem horka, návaly, slabostí, kolísáním krevního tlaku, bolestmi hlavy, zhoršování kvality kostí, provázené úpornými bolestmi v zádech, ukládáním tuku a tloustnutím, ale také vysycháním poševní sliznice, depresemi,...

 

Jiný vtipný slogan s jistou dávkou sebeironie zase charakterizuje klimakterium jako stav, kdy se za námi přestanou otáčet mladíci a nám to už nevadí. Skutečnou ironií ale na tom je fakt, že pro ostatní savce je stav útlumu rozmnožovacích aktivit věc neznámá a člověk je v tomto směru prakticky výjimkou.  Svědčí o tom údaje získané u našich blízkých příbuzných - šimpanzů. Podrobně se nyní tímto problémem zabývali Američané v Cambridge. Zaměřili se na sledování plodnosti ve vysokém věku. Údaje, získané v šesti populacích šimpanzů, porovnali s poznatky u lidí.  Co se lidí týče, vybrali si k tomu primitivní populace lovců a sběračů.  Ačkoli se jednalo o společenstva z různých kontinentů, v obou případech se ukázalo, že u těchto lidí dochází u žen po čtyřicítce k poklesu porodnosti.

 

 

Zcela jinak to mají zařízeno šimpanzice. U nich ve zmiňovaném věku dochází pouze k mírnému a pozvolnému poklesu jejich plodnosti. U žen, krátce po zmíněné době schopnost přijít do jiného stavu prudce klesá, až se zcela zastavuje. Pak u nich následuje dlouhé období života bez možnosti mít potomka. Šimpanzi jsou ve čtyřiceti letech ve své reprodukci podstatně úspěšnější, než lidské páry v tomtéž věku. Na rozdíl od lidské populace jsou šimpanzí čtyřicátnice dokonce u samců ve větší oblibě, než v jaké jsou jejich mladší kolegyně. Podle Melissy Emery Thompsonové z Harvard University v Cambridge je právě klimakterium v historii lidského rodu tím radikálním odklonem od lidoopů.

 

 

Staré  matky
Podle statistik aplikovaných na různé živočišné druhy vědcům vychází, že žijeme déle, než by odpovídalo naší velikosti. Navíc člověk platí za svojí reprodukci velmi vysokou cenu. Tak například naše dospívání probíhá pomalu a trvá dlouho. Ženy navíc mají onu podivnou po-reprodukční periodu, která nás lidi od ostatních savců rovněž hendikepuje. Jak je tedy možné, že jsme jako druh úspěšní?

 

 

Část odpovědi na tuto otázku nyní nabízí poznatky Thompsonové. Podívejme se tedy podrobněji na to, o co v jejím bádání šlo. Vědkyně shromáždila data od kolegů výzkumníků, kteří sledovali šimpanzy po celé Africe. Jejich data porovnala s údaji, které se týkají plodnosti a sexuálních praktik pastevců z Botswany (kmen Kung). Jako třetí skupinu si k porovnání dat vybrala domorodce z Paragvaje (kmen Aché). V případě lidí šlo tedy o evolučně značně rozdílné skupiny. Ty si Thompsonová zvolila záměrně. Chtěla zjistit, jak se na takto evolučně rozdílných etnikách, jejich oddělený vývoj na jejich parametrech plodnosti nějak podepsal.

 

Ukázalo se, že jak u obou lidských populací, tak u šimpanzů, klesá po čtyřicítce počet porodů. Thompsonová z toho vyvozuje, že to souvisí s tím jak jsou nastaveny biologické hodiny a že tento znak si zřejmě udržujeme ještě z doby, než jsme se evolučně s lidoopy rozešli.
To je ale asi tak všechno, na dalších znacích plodnosti se náš rozchod s příbuznými již podepsal. Šimpanzice si uchovali schopnost se bezproblémově rozmnožovat i ve věku přesahujícím čtyřicet let. 

 

Zatímco u lidí je porod u šedesátileté ženy (za přispění asistované reprodukce a in vitro fertilizace), celosvětovou senzací plnící titulní strany časopisů, ve společenství šimpanzů jde o banální historku okresního formátu.

Jde o přirozenou záležitost, jež žádné IVF nevyžaduje. Samice lidoopů ve volné přírodě i v zajetí běžně rodí v padesáti a nejstarší šimpanzici chované v zajetí je 69 let, přitom rodila ještě v době, když jí bylo šedesát. Jiná ze šimpanzic, jménem Auntie Rose, byla v době, když umřela gravidní. To jí bylo 73 let a samci o její sexuální přízeň bojovali!

 

Čím starší, tím atraktivnější
Je známo, že šimpanzí samci se více zajímají o starší samice. Dokonce i takové, jako byla zmíněná  Auntie Rose, která byla značně olysalá a prakticky holohlavá.  Thompsonová oblibu starších samic u lidoopů vysvětluje tím, že příroda to tak zařídila z toho důvodu, že vysoký věk samice je indikátorem dobrého „genetického zdraví“. 

 

Proč ale evoluce něco podobného nepraktikuje také u lidí?  Možná je na vině náš prodloužený věk. Pádnějším argumentem je ale fakt, že babičky ve společnostech, jako jsou zde zmínění sběrači z And, jsou do rodiny schopny přinést více kalorií, než samy spotřebují. Prospěšnost neplodných babiček potvrzují také statistiky. Vychází z nich, že mladé ženy žijící v domácnostech s babičkami, mají více potomků, než jejich vrstevnice jimž se podpory svých matek nedostalo.  Z toho plyne, že neplodné babičkovství je z pohledu úspěšného šíření genů účelnější, než kdyby příroda ženy obdařila schopností rodit do vysokého věku. Zdá se, že hendikep nutnosti dlouhého piplání se s lidským mládětem, si evoluce kompenzuje na úkor našich babiček. Aby druh obstál, obětoval délku jejich plodnosti.

 

Menopauza je u savců skutečnou raritou. Z toho, co je nám známo, se dlouhou periodou života po reprodukčním období, tedy něčím, co by se mohlo nazvat menopauzou, vyznačuje jen velryba kulohlavec černý. Jeho samice končí s rozmnožováním okolo čtyřicítky ale dožívají se o několik desítek let déle.  

 

Pramen: Journal reference: Current Biology (DOI: 10.1016/j.cub.2007.11.033)

 


_______________________________________________________________


Komentář Osla: "NO COMMENT!"