Pacient, kterého kanadští psychologové vedení Endelem Tulvingem z York University v Torontu označují zkratkou K.C., utrpěl při havárii na motorce těžké poranění hlavy. Z mozku se mu přitom „vymazala“ většina osobních vzpomínek. Pacient M.L. utrpěl podobné poranění po pádu z kola a je postižen stejně. Neschopnost vybavit si vzpomínky mění postiženému člověku od základů celý život. Zapomněl například, kdo jsou jeho blízcí a co s nimi prožil. Jsou to pro něj najednou úplně cizí lidé. Potíže pacientů K.C. a M.L. se však zdaleka netýkají jen minulosti. K.C. a M.L. si neumějí představit sebe sama v jiných situacích. K tomu by potřebovali „promítnout“ si vzpomínku do jiného místa nebo do jiného času. Jenže právě „surovina“ vzpomínky jim pro tvorbu představy chybí.
Stejnou formu představivosti spojovali vědci i se schopností rozeznat nálady či záměry cizích lidí. Připadalo jim naprosto přirozené, že se vcítíme do cizí mysli tím, že si představíme jak bychom se v takové situaci zachovali my. A tuto představu bychom si měli vytvářet na základě vzpomínek na to, jak jsem se v obdobné situaci zachovali v minulosti.
Endel Tulving a jeho spolupracovníci předpokládali, že pacienti K.C. a M.L. zbavení osobních vzpomínek nebudou s to rozeznávat pocity a úmysly cizích lidí. Jenže oba postižení vědce zaskočili. V rozeznávání cizích nálad či záměrů se ve všech ohledech vyrovnali dobrovolníkům se zdravým mozkem a nenarušenou pamětí. Znamená to, že cizí nálady a úmysly zřejmě vnímáme jinak, než se psychologové dosud domnívali. Vzpomínky k tomu nepotřebujeme. Zprávu o překvapivých výsledcích Tulvingova výzkumu přinesl přední vědecký týdeník Science.
Tulvingova spolupracovnice Shayna Rosenbaumová se domnívá, že náhradou za osobní vzpomínky můžou při vnímání cizích pocitů a úmyslů zaskočit informace z paměti, v které uchováváme obecná fakta o lidech a světě kolem nás. Tu mají jak K.C. tak M.L. plně zachovanou. Výsledky výzkumu naznačují, že lidé, kteří ztratili většinu osobních vzpomínek, nemusí zároveň ztratit i osobních vazeb.
„Ztráta osobních vzpomínek má pro člověka celkem zákonitě vážné společenské následky,“ říká Shayna Rosenbaumová. „Neznamená to ale, že by tito lidé ztratili úplně všechno. Dokážou stále ještě vnímat, co cítí jiní lidé a co tito lidé chtějí. To dovoluje postiženým udržet si vazbu s těmito lidmi. Především s jejich nejbližšími. Považuji za velmi dobrou zprávu, že je tato schopnost vzdoruje nepříznivým vlivům mnohem víc, než jsme si mysleli.“
Molekula dlouhodobé paměti
Pro udržení informace v paměti je klíčová funkce enzymu protein kinázy M-zeta (o této molekule psali na Oslu již v polovině loňského roku). Když vědci laboratorním potkanům vyblokovali v mozku tento enzym, zapomínala zvířata na několik týdnů starou trpkou zkušenost s potravou, po které se jim udělalo zle. Za normálních podmínek potkan na podobný zážitek jen tak nezapomene. Po injekci látky, která blokuje enzym, se informace potkanům do dvou hodin vykouří z hlavy. Vzpomínka se neobnoví ani po 25 dnech. Pod vlivem látky blokující enzym protein kinázu M-zeta přitom není nijak narušeno zapamatování nových informací.
Výsledky výzkumu amerických a izraelských vědců vedených Toddem Sacktorem ze State University of New York by se mohly uplatnit při léčbě neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova choroba. Zvýšení aktivity protein kinázy M-zeta by mohlo u nemocných zpomalit nebo dokonce zastavit ztrátu paměti. Na druhé straně by se zřejmě pokusili využít tyto léky zcela zdraví lidé k duševnímu dopingu. Například studenti by si s nimi posilovali paměť při přípravě na náročnou zkoušku.
Pramen: Science, York University