Zvýšená teplota a následně horečka je účinnou odpovědí organismu na vznikající zánět, způsobený zpravidla něčím co do organismu nepatří. Je to mechanismus imunitního systému, který jej pomáhá účinněji aktivovat a brání mnohým patogenům v jejich dalším množení. Je zajímavé, že schopnost zapojit horečku do boje proti infekci, nemají všichni savci. Experimenty s blízce příbuznými druhy myší prokázaly, že horečku mohou mít pouze druhy žijící „rychle a zběsile“, zatímco druhy preferující poklidnější život ji nepoužívají.
Horečka je totiž energeticky velmi náročná záležitost, pro zvýšení tělesné teploty o 1°C musí organismus navýšit metabolickou aktivitu o 10%. Navíc přestože je efektivní obranou proti vetřelcům, vysoké teploty mohou poškodit i některé tkáně bránícího se jedince.
Vysvětlení proč horečka může být vyvolána jen u druhů myší preferujících strategii: „rychle se rozmnožit a pak už je mi všechno jedno“, nabízí hypotéza Prof. Martina z University of South Florida (USA). Ty z myší, které žijí rychle, umírají mladé a „jde jim jenom o sex“* si zřejmě mohou dovolit investovat značné množství energie k rychlému potlačení infekce, přestože to jejich tělo docela odnese, hlavně když stihnout předat genetickou informaci.
Naproti tomu, myši volící poklidnější život a umírající v pozdějším věku, nehodlají investovat tolik energie do rychlého boje s nemocí a raději se perou s infekcí možná sice déle, ale zato za menších nároků na energetické zdroje. Vztah mezi formami nespecifické imunitní odpovědi a délkou života může mít zajímavé důsledky i pro vnímání lidské fyziologie. Často můžeme slyšet: „Já horečku vůbec nemívám“, nebo naopak „mám teplotu i když se špatně vyspím“. Bylo by zajímavé studovat, životní strategii a délku života daných jedinců...
* Všem druhům jde primárně o předání genů do další generace, jen někteří pak nechtějí hned umřít.