Viry obvykle nemáme rádi. Existují si svým podivným životem neživotem a jejich zájmy jsou většinou v příkrém rozporu se zájmy hostitelského organismu. Rychle se množí a jsou vždy o krok před imunitním systémem. V posledních letech se ale rýsuje pozoruhodná možnost, jak viry najmout do služeb medicíny.
Viry mají lstivé triky prověřené věky evoluce, díky nimž zdatně pronikají do buněk hostitele a ještě ke všemu se většinou dovedou začlenit do jeho genetické informace.
Toho lze šikovně využít a zotročit původně nelítostný virus na poslušného mezka, který dopraví na místo určení například opravený gen. Viry mohou zachránit situaci ve chvíli, kdy všechny ostatní metody léčby selhávají. Práce tohoto druhu se občas vynořují, třeba v roce 2004 tým z University of Iowa krotil Ebolu, jako pomocníka v léčbě chmurné dědičné poruchy cystické fibrózy. Ebola se velmi snadno dostává do plicních buněk a během toho do nich může protlačit funkční verzi genu CTFR, jehož poškození způsobuje právě cystickou fibrózu.
Viry lze ale v medicíně využít i jinak Tým v jehož čele stál Duane Mitchell z Preston Robert Tisch Brain Tumor Center, fungujícího na Duke University si pohrál s lidským cytomegalovirem (HCMV). Cytomegalovirus je zajímavá mrška ze skupiny herpesvirů, čili DNA virů se sklonem způsobovat chronické infekce. Cytomegaloviry má překvapivě skoro každý z nás, udává se promořenost mezi 50 až 90 procenty populace, mnohdy je to láska na celý život.
Rád proniká do lidských embryí a když na to přijde, tak dovede způsobit ošklivé poruchy embryonálního vývoje. Někteří lidé s cytomegalovirem trpí podobným stavem jako při infekční mononukleóze, jiní zase jen bolením v krku a mnozí další si ani ničeho nevšimnou.
Velmi nepříjemný bývá na lidi s potlačenou imunitou – čili na příjemce transplantace nebo lidi s leukémií či AIDS. Zajímavý je i původ jeho jména. Když se lyticky množí v napadených buňkách, tak rozruší jejich vnitřní buněčnou kostru – cytoskelet a postižené buňky se neuvěřitelně zvětší. Proto cyto-megalo-virus. Je to klasický virus špinavých rukou jako vcelku spolehlivá prevence postačí voda v mýdlem.
Nedávno vyšlo najevo, že cytomegaloviry jsou velmi aktivní u více než 90 procent lidí s multiformním glioblastomem, nejvražednějším mozkovovým nádorem vůbec.
Buď se dotyčný virus přímo nějakým způsobem podílí na glioblastomu nebo je to tak, že glioblastom nějak aktivuje odpočívající cytomegaloviry. Ať je to tak či onak, cytomegaloviry se s glioblastomem navzájem ovlivňují a mohly by se tak stát jeho slabým místem. Vhodně zvolený útok na cytomegalovirus by potom mohl o něco zlepšit situaci pacientů s multiformním glioblastomem. Po klasické chemoterapii by případně šlo podat i vakcínu proti cytomegaloviru. Průměrná doba přežití s diagnostikovaným glioblastomem je přes veškerou zatím dostupnou léčbu 12-15 měsíců. Neléčený dostane svého majitele za 3 měsíce. Vyřazení cytomegalovirů by mohlo být dílčím vítězstvím.
Není to první pokus dostat se glioblastomu na kobylku pomocí virů. Před 4 lety se rozběhl výzkum boje proti glioblastomu s geneticky upravenými lidskými adenoviry. Docela se rýsuje představa, že bychom v blízké budoucnosti mohli ve stylu říše Římské nasazovat do bitev geneticky modifikované viry jako žoldnéře z dříve nepřátelských kmenů.
Pramen: ScienceDaily 23.10.2007, Wikipedia, Vesmír 83: 130-131.