Díky rozvoji pozorovací techniky (od vizuální až k CCD) roste velmi rychle počet objevených a číslovaných planetek, což mimo jiné vede k tomu, že definitivní pojmenování „trochu“ zaostává. Také počítače velmi zrychlují výpočty a zejména shromažďování a archivování objevených planetek.

 

 

Teprve planetku se spolehlivě určenou dráhou a tedy s přiděleným pořadovým číslem lze pojmenovat. Na základě návrhů to činí Komise pro jména planetek a komet Mezinárodní astronomické unie (the CSBN of the IAU). Členkou a od roku 2003 předsedkyní této komise je Jana Tichá, ředitelka Hvězdárny a  planetária v Českých Budějovicích a pracovištěm na Kleti, které se zaměřuje na pozorování blízkozemních planetek.

 

 

Objevení prvních 1 000 planetek trvalo více než 100 let (1801-1923), 5 000 bylo známo již v roce 1991, 10 000 v roce 1999, 20 000 v roce 2001 (200 let po objevení Ceres), 50 000 v roce 2002 a 100 000 v roce 2007.

 

 

Ceres je prvním a největším (průměr 975 km) tělesem objeveným v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem (1. ledna 1801, Giuzeppe Piazzi). Nejdříve (téměř půl století) byl považován za planetu, později za planetku a v srpnu 2006 byl zařazen mezi tzv. trpasličí planety (na základě rezoluce XXVI. Generálního zasedání IAU v Praze).

 

 

 

S blížícím se počtem planetek 100 000 hledali členové komise pojmenování pro tak významnou planetku více než 2 roky. Nakonec jim pomohla náhoda – definitivní pojmenování se uskutečnilo v předvečer 50. výročí zahájení kosmické éry lidstva (4. října 1957 – Sputnik). Symbolické je i to, že hranice kosmického prostoru se obvykle definují výškou 100 000 m nad povrchem Země.

 

 

Definitivní pojmenování je publikováno v Minor Planet Circular No.60731 z 26. září 2007:

(100000) Astronautica = 1982 SH1
Objevena 28. září 1982 J. Gibsonem na Palomaru.
Tato planetka je nazvána Astronautica, aby připomínala padesáté výročí začátku kosmické éry, zahájené startem první umělé družice Země 4. října 1957. Jméno je spojeno se stejně významným číslem planetky, neboť hranice kosmického prostoru je definována výškou 100 000 metrů nad povrchem Země.

 

 

Většina z objevených planetek patří mezi tělesa hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem, jsou však mezi nimi i blízkozemní planetky (NEA), i tělesa pohybující se uvnitř dráhy Země (IEO), či naopak těles Kuiperova pásu za drahou Neptunu – transneptunická tělesa (TNO), včetně tzv. těles rozptýleného disku (SDO).
 

 

Téměř 90 % všech objevů připadá na 20 observatoří z celkového počtu asi 300, které se hledání planetek věnují. Absolutní prvenství patří americkému projektu LINEAR (Lincoln Laboratory Near Earth Asteroid Research) s 1m dalekohledem v Novém Mexiku a počítačovým centrem v Massachusetts. Mezi významná světová pracoviště patří Kleťská observatoř https://www.hvezdarnacb.cz/index.php?stranka=klet&menu_id=36&uroven=2 s moderním 1,06m dalekohledem KLENOT (KLEt´ Observatory Near Earth and Other unusual objects observations Team and Telescope) a CCD kamerou, určený pro sledování blízkozemních asteroidů a dalších planetek a komet s neobvyklými dráhami.

 

 

Planetkové centrum Minor Planet Center (MPC) při Mezinárodní astronomické unii (IAU), sídlí na Harvard-Smithsonianské astrofyzikální observatoři (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, Cambridge, Massachusetts) a shromažďuje a archivuje objevy planetek, přiděluje označení nových objevů i definitivní čísla, a hlavně se zde počítají dráhy. Ředitelem je od roku 1978 Brian G. Marsden, jeden z nejvýznamnějších odborníků na dynamiku malých těles sluneční soustavy.

 

Zdroje:
https://cfa-www.harvard.edu/iau/mpc.html
https://www.planetky.cz