Hvězdy jako je Slunce postupně vyčerpají zásoby vodíku ve svém jádře a začnou se smršťovat. Vnější vodíkové vrstvy se zhroutí na héliové jádro, čímž dojde k zažehnutí další termonukleární reakce. Jádro se začne ohřívat. Následuje prudké rozpínání samotné hvězdy. Její poloměr vzroste až 100krát. Všechny planety, planetky a další objekty v blízkosti hvězdy budou pohlceny a odpařeny. Takový osud by měl potkat i naši Zemi až se ze Slunce stane za 5 miliard let rudý obr.
Ale planeta nalezená týmem Roberta Silvottiho (Instituto Nazionale de Astrofisica, Naples) očividně tuto fázi hvězdného vývoje přežila. Planeta obíhá okolo hvězdy V 391 Pegasi, která fází rudého obra už prošla a nyní je z ní tzv. horký podtrpaslík typu B.
Planeta o hmotnosti srovnatelné se 3 Jupitery obíhá ve vzdálenosti 1.7 AU a každý oběh kolem mateřské hvězdy ji trvá 3.2 roku. Přitom se až dosud předpokládalo, že vše do 2 AU je při rozpínání hvězdy pohlceno. Na základě tohoto pozorování tedy vysvitla šance i pro Zemi.
Vědci objevili planetu při studiu neobvyklé hvězdy V 391 Pegasi, která má héliové jádro v němž probíhá syntéza uhlíku. Toto jádro je obklopeno tenkou vrstvou tvořenou vodíkem. Tato hvězda v pravidelných několikaminutových intervalech pulsuje. Samotná planeta se prozradila narušováním těchto oscilací.
Vzhledem ke stáří mateřské hvězdy se jedná o jednu z vůbec nejstarších známých extrasolárních planet. „Je to poprvé, co byla objevena planeta u hvězdy jež se vyvinula až do takového stádia vývoje,“ říká Matt Burleight (University of Leicester, UK), který se ve své praxi zabývá pátráním po planetách v okolí bílých trpaslíků – tedy následující fázi hvězdného vývoje. Objev Silvottiho týmu mu tedy dává naději, že takové planety skutečně mohou existovat.
Má tedy Země skutečně šanci přežít fázi rudého obra? Ačkoliv nyní máme před sebou názorný příklad, že to skutečně jde, osud naší planety je přesto stále nejistý. Roberto Silvetty odhaduje, že až se Slunce nafoukne do rudého obra, bude Země obíhat ve vzdálenosti 1,5 AU od jeho středu, což je srovnatelné se vzdáleností v jaké obíhá planeta kolem V 391 Pegasi. Ovšem mezi planetami i jejich mateřskými hvězdami jsou jisté rozdíly. Například Slunce by mělo skončit ve fázi bílého trpaslíka, zatímco V 391 prošla do svého současného stavu poněkud nestandardní cestou. Planeta jí obíhající je rovněž také podstatně hmotnější.
Roberto Silvotii říká: „Pochopení toho, co se stane s planetami není vůbec jednoduché. Nyní ale při nejmenším víme, že obří planeta obíhající ve vzdálenosti Země přežila.“
Jonathan Fortney (NASA Ames Research Center, Mountain View) se ale domnívá, že pokud by objevená planeta obíhala kolem hvězdy podobné Slunci, její šance na přežití by byly menší. „V případě normálního přechodu z rudého obra na bílého trpaslíka hvězda podléhá tepelným pulsům s vysokou svítivostí, což by vedlo k vypaření planety.“ Poukazuje tím právě na odlišný scénář vývoje hvězdy V 391 Pegasi.
Každopádně nyní víme, že Země se bude nacházet někde velmi blízko hranice mezi přežitím a pohlcením. Zatímco Merkur a Venuše budou jistě odpařeny, Mars nepochybně přežije. Nicméně intenzivní rentgenové a ultrafialové záření bílého trpaslíka nám dává jednu velkou jistotu – bez ohledu na konečný osud bude planeta velmi pečlivě sterilizována od jakéhokoliv života.
Zdroj:
news@nature
sciencenews.org