Smutní jsou častěji nemocní a umírají mladí. Je to proto, že jejich imunitní aparát nepracuje tak, jak by měl. Vědci na to přišli, když se těmto lidem podívali na jejich geny. Vyšlo najevo, že lidé, kteří sami sebe označili za osamělé, opuštěné a smutné, mají odlišné vzory v aktivitě jejich genů. Pozoruhodné na tom je, že většinou jde o geny, které se nějak podílí na systému naší imunitní obrany.
Studie neodhalila co bylo dříve, zda pocit osamělosti, nebo fyzikální projev na jejich genech. To, na copřišla, je dopad sociální izolace na některé z našich nejzákladnějších vnitřních procesů – souvislost s aktivitou našich genů.
Vlastně to až taková novinka není. Celá řada studií vyzněla v neprospěch osamělých lidí. Ví se, že často umírají předčasně, že mají víc infekcí, trpí více vysokým krevním tlakem a že častěji dostávají rakovinu.
Jako vysvětlení se nabízejí dvě teorie. První bychom mohli nazvat „ teorií sociálního zaopatření“. Vychází totiž z toho, co jiní lidé mohou pro člověka udělat v materiálním, hmatatelném smyslu. Prakticky jde o to, že mám-li okolo sebe lidi, kteří když vidí že mi něco je, zavolají doktora, dojdou mi pro léky,...
Druhá teorie, říkejme ji „duchovní“, je o tom, že smutek, osamělost a stres se podepisuje na stavu našeho těla.
Jon Cacioppo, profesor na University of Chicago studuje problém pocitu osamělosti dlouhou dobu. Šťourá se lidem v jejich osobním životě a zdravotním stavu. Takových, kteří by to dlouhodobě dovolili, není mnoho. Dal dohromady 14 dobrovolníků. Šest z nich spadlo do kategorie nejosamělejších. Byli to lidé, kteří po čtyři roky měli pocit, že nemají nikoho, kdo by jim byl blízký.
Zbývajících devět se cítilo být méně osamělými. Cole odebral všem krev a měřil aktivitu jejich genů. Zaměřil se na geny, které nějak souvisí s bílými krvinkami. Tedy na funkci buněk, jež nám zajišťují obranu před baktériemi a viry. Jen pro představu, jde o pořádnou porci genů. Celkem jich testoval 22 000!
Z výsledků vyšlo najevo, že ti, jež se považovali za smutné a osamělé, měli 209 genů „zastavených“. Tato dvoustovka nefunkčních genů přitom nebyla jen tak nějakým mišmašem náhodných genů. Šlo o geny, jež jsou jinými studiemi považovány za důležité, neboť se účastní na zprostředkování reakcí, které se řídí pochody v poškozených tkáních (prostřednictvím glukokortikoidů).
Další, ze smutkem umlčených genů, zase mají na starosti produkci protilátek. Jsou to geny, které se účastní při „značkování“ nepřítele a v odstraňování poškozených buněk.
Vše nasvědčuje tomu, že smutek a osamění nahrává chronickým zánětům, které se pak odráží v postižení srdce, cév, artritídě, Alzheimerově chorobě,...
Útlum funkce genů nekopíruje fyzickou osamělost. S návštěvami blízkých to nemá nic společného. Jde čistě o naše vnitřní pocity, o to, jak se sami cítíme.
V dalším kroku si výzkumníci hodlají posvítit si na to, co by se s tím dalo dělat. Podle Coleho by smutnícím mělo prospět něco protizánětlivého. Třeba aspirin.
Pramen: Genome Biology 2007, 8:R189 doi:10.1186/gb-2007-8-9-r189
Komentář osla: Inu, jak praví mudrosloví národa slovanského - nic nemít a být smutný, to ani Pánbůh nežádá.