S novými funkcemi střev jakoby se v poslední době roztrhl pytel. Jeden až nabývá dojmu, že střevo se stává naším nejdůležitějším orgánem. Posuďte sami. Vědci z Yalské lékařské university v Connecticutu, podali důkaz, že hormon tvořený ve střevech podněcuje mozek k vyššímu výkonu v oblastech prostorového vnímání a paměti.

Řeč je o  ghrelinu, který  střevo vypouští do krve. Ten se pak dostává do mozku a vstupuje do hippokampu. V něm se ghrelin váže na neurony a svojí přítomností podporuje  jejich vzájemné propojování.

 

Nyní američtí vědci z oddělení neurověd na Mount Sinai School of Medicine zase dokládají, že v lidském střevě máme chuťové receptory. A kdyby jen to. S jejich pomocí se střevo míchá do řízení energetického metabolismu.

 

 

Již dříve se vědělo, že vstřebávání cukrů je ve střevě ovlivňováno proteinem - „přenašečem glukózy“ – jehož přítomnost kolísá v závislosti na tom, kolik cukrů trávenina obsahuje. Ukázalo se, že střevo využívá detekčního systému, který koncentraci glukózy pečlivě sleduje a vyhodnocuje. Dosud však tento systém zůstával neznámý.   

 

 

Pro vnímání sladké chuti jazykem jsou nepostradatelné chuťové receptory označované jako T1R3 a chuťový G protein gustducin. Nyní se zjistilo, že tyto dva proteiny máme také ve střevech.  Jsou tam (stejně jako je tomu na jazyku) umístěny na specializovaných buňkách. Ty sledují, kolik glukózy se okolo nich prohání a hlásí to „výš“.

Řízení metabolismu systémem, který registruje glukózu a umělá sladidla, není tedy omezeno jen na jazyk. To je důležitý poznatek z pohledu ovlivňování chemických trávicích procesů. Nyní bude zajímavé zjistit, jak je zaručena zpětná vazba a jak reakce těchto receptorů ovlivňují proces trávení dalších živin.

 

 

Podle vědců naše střevo ochutnává sladkosti stejným mechanismem, jako to dělá náš jazyk. Střevní chuťové buňky stejně jako ty na jazyku, regulují hladinu inzulínu a hormonů, které ovlivňují naší chuť k jídlu. Střevo nám zajišťuje vstřebávání cukrů a tento příjem cukrů si do jisté míry samo reguluje - podle toho kolik cukrů v tom co sníme je obsaženo. Střevo tak řídí i hladinu našeho cukru v krvi. Dokládají to i dvě studie z letošního srpna, publikované ve sborníku Národní akademie věd USA. Z nich vyplývá, že v odpovědi na sladké, střevem produkovaný gustducin řídí molekulu přenašeče glukózy ale také spouští sekreci peptidu s hormonálním účinkem glukagonu. V tomto druhém případdě jde o peptid, který pomáhá udržovat vyrovnanou hladinu krevního cukru. Není třeba ani dodávat, že sladké choutky našeho střeva mají co mluvit do obezity a diabetu. A že se také nově musíme dívat na účinky umělých sladidel.

 

 

Jak to funguje
Při štěpení sacharidů obsažených v potravě vzniká glukóza. Ta stimuluje chuťové střevní receptory. Buňky, které jsou v našem střevě „na sladké“, se aktivují a spouští sekreci proteinu (GLP-1), ten účinkuje jako antagonista inzulinu. Střevo se tímto poznatkem zařadilo k rozhodujícím hráčům na poli našeho energetického metabolismu. A aby toho nebylo málo, tak přes uvedené metabolické dráhy se montuje i do našeho apetitu.

 

Ve srovnání s glukózou působí umělá sladidla na chuťové buňky mnohem intenzívněji. Takový Aspartam náš jazyk považuje za více než tisíckrát sladaší. Sacharin více než dvaapůltisíckrát. Střevo vnímá sladkou chuť stejnými receptory a tak i buňky ve střevě budou umělá sladidla vnímat obdobně, tedy velmi intensivně.

Lze předpokládat, že reakcí na sladké náhražky bude střevo reagovat enormní tvorbou přenašečů glukózy a že z obsahu ve střevě si „vychytá maximum“.

 

Paradoxně by tak naše tělo i z energeticky chudší stravy, mělo zužitkovat více než za normální situace. Ošálení střevních receptorů s falešně vysílaným signálem, že energetických zdrojů je v potravě dostatek, by teoreticky mohlo bránit uvolňování energetických zdrojů z jater a tukových zásob. A to by pak mohlo být v rozporu naší snahy zhubnout. Jestli to tak opravdu funguje, se teprve ukáže. Něco již napovídá to, že přejít ze slazení cukrem na umělá sladila, nemá většinou takový efekt, jaký by se očekával.   

 

Prameny: Proceedings of the National Academy of Sciences, Mount Sinai School of Medicine.