Mira neboli Omikron Ceti je velmi zajímavou hvězdou, kterou nalezneme v souhvězdí Velryby (latinsky Cetus). Tedy jenom někdy. Její jasnost totiž výrazně kolísá. Zatímco v maximu může dosáhnout až magnitudy 2,4 a patří spíš k jasnějším hvězdám, v minimu je okem neviditelná. Klesá totiž až téměř na 10. magnitudu, což značí, že bývá až 40krát slabší než nejslabší hvězda pouhým okem viditelná. Jasnost hvězdy se mění s periodou kolem 332 dnů. Stala se tak prototypem třídy proměnných hvězd zvaných dlouhoperiodické. Podle ní se jim také říká Miridy. Hvězdu objevit na konci 16. století holandský astronom David Fabricius.

 

 

Mira leží asi 350 světelných roků od Země a je ve skutečnosti dvojhvězdou. Zatímco hlavní hvězda je nafouknutým, červeným obrem, jejím průvodcem je hustý bílý trpaslík. Vzdálenost obou hvězd činí zhruba 90 astronomických jednotek. Hvězdný pár se pohybuje vesmírem obrovskou rychlostí. Každou hodinu se galaxií posune o 468 tisíc kilometrů.

 

 

Zdálo by se, že o tak zajímavé a přitom relativně blízké hvězdě budeme vědět vše. Mira byla skutečně v minulosti zkoumána mnoha přístroji, zaměřit se na ní i Hubbleův kosmický dalekohled.
Nicméně žádný z nich nezachytil to, co nyní objevili astronomové pomocí družic Galex (Galaxy Evolution Explorer), která studuje vesmír v ultrafialovém záření.

 

 

Družice od roku 2003 pracuje na ultrafialové prohlídce celé oblohy, kterou by měla dokončit letos. A právě její široký záběr umožnil objevit rozsáhlý ohon, který se táhne za hvězdou a odhaluje tak její putování za posledních 30 tisíc let. Ostatní dalekohledy hvězdu studovaly buď na „nesprávných“ vlnových délkách nebo byly zaměřeny příliš blízko ní.

 

 

Jak poukazuje Christopher Martin (CalTech, Pasadena), vedoucí týmu, který hvězdný ohon objevil, je tento neobvyklý jev pozorovatelný právě jenom v ultrafialovém oboru elektromagnetického spektra. Martinův tým se domnívá, že ohon vznikl jako důsledek setkávání hvězdného větru Miry s okolním plynem. Rychle se pohybující elektrony produkované kolizemi se dále srážejí s molekulami vodíku, přičemž vzniká UV záření.

 

 

 

„Toto je pro nás naprosto nový jev a ještě stále se jej pokoušíme pochopit,“ zdůrazňuje neobvyklost pozorování další člen výzkumného týmu Mark Seibert (Carnegie Observatories, Pasadena). A John Monnier z University of Michigan, který naopak není členem týmu, se domnívá, že dlouhý ohon umožni vysvětlit otázku, proč se některé hvězdy zhroutí do bílého trpaslíka a jiné naopak explodují jako supernovy.

 

 

Mira byla kdysi hvězdou o hmotnosti několika Sluncí. Během svého vývoje se dostala do fáze rudého obra a vyvrhla do okolního prostoru množství materiálu. Tím se pravděpodobně vyhnula explozivnímu konci své hvězdné kariéry a v budoucnu ji čeká relativné poklidný „důchod“ v podobě bílého trpaslíka.

 

 

Dnes pozorujeme ohon dlouhý 13 světelných roků, ale objevitelé se domnívají, že mohl být ještě delší. „Může to být tak, že ohon pomalu slábne s časem a my ho dnes už nevidíme, protože poklesl pod naši úroveň citlivosti,“ přemýšlí Christopher Martin. Na druhou stranu může být nyní jasnější než dříve, protože hvězda se nyní pohybuje hustším prostředím a díky tomu ohon více září.

 

 

Jelikož Slunce čeká podobný osud jako Miru, je studium tohoto zajímavé systému vhodné i pro pochopení toho, jak se bude naše hvězda vyvíjet ve vzdálenější budoucnosti.

 

Zdroje:
NewScientist.Com
Space.Com