Viry jsou velmi houževnatí protivníci, kteří budí respekt. Zároveň o nich zatím nevíme zdaleka všechno. Pokud se snažíme vymyslet něco chytrého proti lidským virům, nemusí být od věci podívat se na podobné viry, které hostí někdo úplně jiný. Když už nic jiného, dělat experimenty s lidmi je přeci jenom v dnešní době poněkud problematické.
Vir žluté mozaiky květáku (CaMV, cauliflower mosaic virus) napadá nejen květák, ale i brokolici, kapustu, ředkve a další plodiny vyšlechtěné z brukve. Nepohrdne ani jinými druhy čeledi brukvovitých (Brassicaceae) i na konec ani druhy jiných čeledí. Virologové ho řadí do příbuzenstva zajímavé čeledi Caulimoviridae, zahrnující pararetroviry infikující různé rostliny. Pararetroviry se stejně jako retroviry replikují reverzní transkripcí, při níž se RNA zpětně přepisuje do DNA. Narozdíl od retrovirů ale pararetroviry neobsahují RNA, nýbrž DNA. Genom viru CaMV představuje 8 kB dvouřetězcové kruhové DNA.
Co je komu do žluté mozaikovitosti květáku? Jeden by to možná neřekl, ale překvapivě hodně třeba lidem kolem výzkumu HIV. Vir CaMV je totiž docela hodně podobný právě viru HIV a jeho studium se postupně stává cenným zdrojem inspirace a nápadů. Kupodivu existují i přímo lidské pararetroviry, například vir žloutenky typu B. Tyhle viry jsou ale bohužel příliš divné a od lidských retrovirů i rostlinných pararetrovirů se značně liší. Viry HIV a CaMV jsou si ale naopak proklatě blízké. Oba dva používají reverzní transkripci, aby mohli do svého šíření podloudně zapojit proteiny svého hostitele.
Velkou předností viru CaMV je to, že jedním z jeho hostitelů může být huseníček thalův (Arabidopsis thaliana), skrz naskrz prozkoumaná rostlina - miláček molekulárních laboratoří, která naštěstí rovněž pochází z čeledě brukvobitých. To velmi usnadňuje práci. Zhixiang Chen z Purdue University s týmem kolegů zjistil, že virus CaMV pro své účely využívá proteinový komplex CDCK. Ten je prakticky totožný s lidským proteinovým komplexem P-TEFb, který využívá zase vir HIV.
Oba proteinové komplexy se podílejí na aktivaci procesu transkripce. Nápadná shoda dotyčných genů svědčí o tom, že jejich funkce je přísně hlídaná selekcí a tím pádem evolučně velmi stará a konzervovaná. Retroviry využívají u lidí a stejně tak i u nejběžnějších laboratorních zvířat octomilek nebo háďátek při aktivaci transkripce proteinové komplexy kódované jen jedním genem. To je docela problém, protože se takový gen nedá zablokovat a studovat, aniž by jeho nositel trpce nezemřel. Huseníček thallův má naštěstí příslušné geny dva a tím celý výzkum velmi usnadňuje.
Když se jeden z těchto dvou genů vypne, tak huseníček víceméně normálně žije dál, ale pararetrovirus CaMV si už ani neškrtne. Tohle dělá z huseníčku nečekaný a rozhodně významný modelový organismus pro výzkum lidského retroviru HIV. Autoři teď právě zjišťují, jak to celé vlastně může fungovat. Je klidně možné, že se rýsuje zásadní zvrat ve výzkumu retrovirů i změny v technologiích jejich léčby.
Smrtící elegance viru HIV.
Pramen: Purdue University, Wikipedia.