Americký biolog Gerald Schatten se snaží klonovat opice dlouhá léta a pokaždé vyšel naprázdno. Ani ostatním průkopníkům klonování opic se nevede lépe. Schatten se rozhodl přijít záhadě na kloub. Vědci z jeho týmu z týmu vytvořili v laboratořích lékařské fakulty University of Pittsburgh více než sedm stovek embryí makaka rhesuse technikou, jakou přišla na svět dnes již zesnulá ovce Dolly. Z opičího vajíčka odsáli jeho vlastní dědičnou informaci a nahradili ji dědičnou informací tělní buňky odebranou dospělému makakovi. Vzniklá embrya vypadala pod mikroskopem slibně. Schatten je přenesl „adoptivním“ opičím matkám, ale klonů se opět nedočkal. Detailní pohled do nitra buněk zárodků prozradil proč. Buňky embrya se neumějí spravedlivě rozdělit o dědičnou informaci. V některých buňkách jí skončí příliš mnoho, jiné buňky zůstanou „prázdné“. V embryu není jediná buňka, která by dostala, co jí patří. Biologové, kteří se zabývají klonováním, jsou zvyklí na ledacos. Chaos vládnoucí v buňkách opičích klonů však nemá obdoby.
„Je to hotová galerie genetické hrůzy,“ svěřil se Schatten redaktorům časopisu New Scientist.
Gerald Schatten
„Běžte a klonujete jen krávy!“
Při množení buněk zajišťuje spravedlivé půlení dědičné informace zvláštní síť vláken, tzv. dělící vřeténko. Porce dědičné informace (tzv. chromozomy) jsou vlákny vřeténka „rozstrkány“ na dvě stejně velké „hromádky“. Vlákna tu sehrávají roli tažných lan udržujících dělení dědičné informace v rovnováze. V embryu opičího klonu „lana“ svou úlohu neplní. Někdy přetáhnou všechno na jednu hromadu, tu a tam něco ztratí nebo naopak přibalí nějaký ten chromozom navíc. Schatten chtěl vědět proč.
Zjistil, že na „galerii genetické hrůzy“ je zaděláno už v prvních krocích klonování, kdy je vajíčko zbaveno vlastní dědičné informace. Spolu s chromozomy nenávratně mizí z opičího vajíčka i některé bílkoviny nezbytné pro dokonalou funkci „vlečných lan“ v dělícím vřeténku. Dědičná informace buňky dospělého zvířete si za ně s sebou nepřináší náhradu a při jejím dělení v buňkách embrya zavládne zmatek. U ovcí nebo skotu, nejsou tyto bílkoviny vázány jen na chromozomy a ve vajíčku jich zůstane dost i po odstranění dědičné informace. Díky tomu se v buňkách klonů skotu či ovcí udrží jakýs takýs pořádek a alespoň některé zárodky zdárně dokončí vývoj.
„Tenhle molekulární zádrhel způsobí, že technika klonování o opic nefunguje a selže i u člověka,“ tvrdí Schatten. „Je to jako kdyby Bůh ve své nekonečné moudrosti řekl, běžte a klonujte ovce a krávy, ale jestli se pokusíte klonovat člověka, překazím vám to v samém počátku,“ dodává biolog žertem.
Vědci tuto zprávu přivítali s úlevou. Je jasné, že všichni šarlatáni, kteří se pokusí klonovat člověka, narazí na těžko překonatelnou bariéru. Ve světle výsledků Schattenova týmu se jen potvrzuje oprávněnost pochyb kolem údajných prvních lidských klonů, jež měla přivést na svět na přelomu roku 2002 a 2003 firma Clonaid spojená s náboženskou sektou raëliánů. Také výsledky experimentů Panayiotise Zavose z University of Kentucky, který zcela nedávno zveřejnil na internetu zprávu o tvorbě lidských embryí klonováním, už nevzbuzují takové obavy. Tyto zárodky tvořené 8 až 10 buňkami zřejmě nesou stejně fatální „galerii hrůz“ jako embrya Schattenových makaků. Je krajně nepravděpodobné, že by Zavos naklonoval člověka.
Takhle to vypadá, když při dělení buňky všechno klape a síť vláken (zeleně) odvede při dělení chromozomů (modře) svou práci.
Takhle to vypadá, když je někde nějaká chyba a chromozomy (růžově) se vymknou kontrole vláken vřeténka (oranžově)
Těžká cesta k „léčebnému klonování“
Zpráva ze Schattenovy laboratoře skropila studenou sprchou všechny, kdo spřádali plány na využití zárodků získaných klonováním pro léčbu závažných lidských onemocnění, například Parkinsonovy choroby nebo srdečního selhání. Při této proceduře označované jako „léčebné klonování“ by se nenarodil lidský klon. Buňku odebranou z těla pacienta by lékaři spojili s lidským vajíčkem a vzniklé embryo by proměnili ve zvláštní „buněčnou surovinu“. Tu by pak v živných roztocích nechali vyvíjet na požadovaný typ buněk těla dospělého člověka. Pacientovi stiženému Parkinsonovou chorobou by vyrobili nové neurony pro léčbu chřadnoucího mozku, pro oběť infarktu by vypěstovali srdeční svalovinu schopnou zacelit poškozené místo na srdci. Pacient by byl léčen vlastními buňkami „přeškolenými“ klonováním do nových rolí. Jeho imunitní systém by „rekvalifikované“ buňky při návratu do organismu nevnímal jako cizí a ochotně by je přijal.
Výsledky Schattenova výzkumu však naznačují, že si tyto buňky přinesou z klonování vklad „nespravedlivě“ rozdělené dědičné informace a pro léčbu se nebudou hodit. Přesto není třeba lámat nad „léčebným klonováním“ hůl. Například americký biolog Tony Perry působící v Japonsku věří, že se obtíže podaří překonat.
„Pokusy na opicích jsou velmi náročné a může je provádět jen pár center. Důvodem neúspěchů nemusí být objektivní překážka vyplývající ze zvláštností buněk primátů, ale prostě jen nedostatek zkušeností,“ říká Perry.
Východisko ze slepé uličky hledá i Schatten se svými spolupracovníky. Zvažuje možnost, že by dědičnou informaci buňky dospělé opice nedával do „vyprázdněného“ vajíčka. Dědičná informace vajíčka by posloužila jako zdroj potřebných bílkovin, které by „přelezly“ na dědičnou informaci opičí buňky. Teprve pak by Schatten zárodek od přebytečné dědičné informace vajíčka „vyčistil“.
Stejně by mohli postupovat i lékaři při „léčebném klonování“. Celá procedura bude nesmírně složitá a do beztak komplikovaného postupu vnese další vážný zádrhel. Představme si člověka s infarktem, který čeká na nemocničním lůžku, až pro něj lékaři v laboratoři klonováním vyrobí buňky, jež by použili k „vyspravení“ poškozeného srdce. Příprava „záplaty“ z laboratorně vypěstované srdeční svaloviny by mohla být nakonec tak zdlouhavá, že se jí pacient nemusí ani dožít.
Zvládnutí těchto obtíž je jistě žádoucí, ale nesmíme zapomínat, že otevře cestu i pro ty, kdo chtějí klonovat člověka. Opět budeme čelit bezprostřední hrozbě tvorby lidských klonů, které se s vysokou pravděpodobností narodí s těžkým zdravotním postižením. Snad má pravdu Gerald Schatten, když říká: „Doufám, že nám zdolávání této přírodní překážky dopřeje dost času na to, abychom vytvořili rozumné a účinné zákony, jež by zabránily komukoli v tvorbě lidských klonů.“