Srovnávání anatomické stavby je cenným pomocníkem vědců při výzkumu způsobu života dávno vymřelých tvorů.
Pokud na fosílii najdeme znaky, které jsou adaptací současných tvorů k určitému způsobu života, pak můžeme celkem odůvodněně předpokládat, že pravěký tvor byl uzpůsoben k podobným kouskům.
Stuart Humphries z University of Sheffield je však toho názoru, že nikdy neškodí si závěry z anatomických studií prověřit. Třeba fyzikálními výpočty. Ve studii zveřejněné v PLoS Biology si vzal na paškál pterosaury.
Podle některých vědců se někteří zástupci rodů Pteranodon, Rhamphorhynchus, Quetzalcoatlus či Thalassodromeus živili podobně jako dnešní ptáci zobouni (Rynchops). Ti létají nízko nad vodní hladinou a spodní částí zobáku brázdí vodu. Přitom loví drobné rybky.
Humphries propočítal námahu, kterou zobouny jejich zvláštní způsob lovu stojí, a došel k poměrně vysokým hodnotám. Není to tak snadné, jak to z břehu vypadá. Naopak, lov spodní částí zobáku je pěkná dřina. Po ponoření zobáku do vody stoupá energetický výdej ptáka zhruba o pětinu.
Pterosauři na tom byli ještě hůře. U zástupců rodů Thalassodromeus, Quetzalcoatlus a Pteranodon by stoupal energetický výdaj na let po ponoření zobáku do vody na trojnásobek. To je příliš velká zátěž a pterosauři ji zjevně nemohli podstoupit. Živili se jinak. Jak? To je zatím otevřená otázka.
Quetzalcoatlus měl rozpětí křídel až 15 metrů. Jen pro srovnání – jihoamerický kondor má rozpětí křídel 4 metry a Boeing 737 má rozpětí 28 metrů.
Pramen: PLoS Biology