Za nejnebezpečnější jedy jsou považovány ty, které se v živých organismech akumulují. Příkladem jsou polychlorované bifenyly (PCB) dříve využívané jako chladící médium. Tyto látky vyráběl člověk a nakonec skončily v životním prostředí. Jako první je z vody zachytí řasy. Jako další konzumují PCB drobní korýši, kteří se živí řasami.

 

 

Polychlorované bifenyly se  těžko rozpouštějí ve vodě, zato jsou lehce rozpustné v tucích. Z těla korýše proto do vody prakticky nepřecházejí a postupně se v něm hromadí. Když korýše zhltne ryba, spolkne i porci PCB. Ani ona nedokáže jed vyloučit do vody žábrami a hromadí je v tělním tuku ve větším množství než korýš.

 

 

 

Živočichové si předávají PCB jako štafetový kolík, který se nestále zvětšuje jako sněhová koule valící se zasněženým svahem.  Na konci této „jedové štafety“ může být velká dravá  ryba, šelma nebo i člověk. V jejich těle může být stokrát více PCB než v řasách.

 

 

 

Látky, které se snadno rozpouštějí ve vodě a netíhnou tolik k tukům těle, se v organismech nehromadí. Příkladem takové látky je hexachlorocyklohexan (HCH) používaný jako součást pesticidu lindan. To však platí jen pro vodní prostředí. Frank Gobas a jeho kolegové zjistili, že na souši je všechno jinak.

 

 

 

Suchozemští tvorové, jako jsou ptáci a savci, nemohou látky jako HCH vylučovat do vody. Dokážou se jich zbavit jen tím, že je vydýchají. Pokud látka nepřechází z plic do vzduchu, pak se v těle hromadí. Hexacyklohexan, který se dostal do lišejníků, je spasen soby. Ti mají v těle desetkrát více HCH než jejich potrava. Vlci lovící soby, hromadí v těle bezmála stokrát více hexachlorocykloxanu než jejich kořist.

 

 

Ptáci a savci mohou  hromadit HCH v těle dokonce i ve vodním prostředí. Kachny mají v těle desetkrát víc tohoto jedu než řasy, jimiž se živí. Mroži či tuleni nahromadí stokrát více HCH než mořští živočichové tvořící základ jejich jídelníčku. Podobně jsou na tom i velryby. Lední medvědi, kteří loví tuleně, a stejně tak i Eskymáci mají v těle hexaclorocyklohexanu ještě mnohem více.

 

 

Gobas zveřejnil překvapivé výsledky svého sledování v prestižním vědeckém týdeníku Science. Z jeho studie však nevyplývá, jaké má hromadění HCH a mnoha dalších podobně se chovajících látek dopad  na zdraví suchozemských či mořských tvorů.

 

 

Zároveň není jasné, jak se tyto látky mění v jednotlivých organismech působením jejich metabolismu. Pokud by byla molekula ve velkém a rychle rozkládána, v těle živočichů by se  neakumulovala.

 

 

Toxikolog Derek Muir, který pracuje pro kanadské ministerstvo životního prostředí, je na základě výsledků Gobasovy studie přesvědčen o nutnosti úprav pravidel pro hodnocení rizik spojených s používáním mnoha chemikálií dosud považovaných za bezpečné. Netají se však pochybami o tom, že se to v dohledné době podaří.

 

 

 

„Jedna věc je o riziku vědět a druhá je upravit podle toho stávající předpisy. To je mnohem složitější,“ řekl Muir v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. „Většina zemí má dost starostí se stávajícími kritérii a rozhodně nebudou mít chuť vytvářet nové předpisy.“

 

Pramen: Science

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stejně tak dostávají lovci vysokou porci naakumulovaných jedů z masa a tuku ulovených kytovců. Ani běluha nedýchá žábrami a nemůže vyloučit jedy do vody. Pokud je nevydýcá, hromadí se jí v těle.