„Nechte ty nešťastné tvory v klidu dožít!“ volají někteří ochránci zvířat, když má dojít k likvidaci zvířat ze stáda, kde se objevil kus nakažený nemocí šílených krav. Nejnovější práce vědců z University of Wisconsin v americkém Madisonu dokazuje, že by to nemuselo být moudré. Ve stádě by mohla být další nemocná zvířata a  ta by vylučovala priony, které by se mohly dostat do půdy. A v půdě jsou priony ještě zrádnější, než jsme si mysleli.

 

 

Priony vyvolávají nevyléčitelné a stoprocentně smrtelné onemocnění označované obecně jako spongiformní enefalopatie. Ta postihují široké spektrum živočichů – od hlodavců, přes domácí zvířata až po člověka. Surovinou pro vznik prionu je protein, který si původně vyrábí tělo samo a využívá jej k řadě účelů. Pokud dojde ke změně prostorového uspořádání bílkovinné molekuly, mění se zásadně vlastnosti proteinu. Ten získá odolnost k rozkladným enzymům. Tělo ho nedokáže likvidovat. Navíc se množí tak, že slouží jako matrice pro změnu prostorového uspořádání molekuly dosud „zdravých“ proteinů.

 

 

Priony se hromadí především v mízních uzlinách a nervové tkáni, kterou poškozují zcela typickým způsobem. Po uhynulých neuronech zbudou v tkáni typické „ementálovité díry“. Při zánětech se objevují v těle nemocného zvířete priony i v jiných orgánech a odtud se mohou dostávat do životního prostředí. Při zánětu ledvin se priony například vylučují s močí. Proto se dnes začíná hovořit o prionovém znečištění životního prostředí.

 

 

V půdě vydrží priony velmi dlouho – celé roky. Vážou se na částice půdy a čekají na příležitost k množení. Donedávna byla infekčnost prionů z půdy prokázána jen po vstříknutí těchto prionů do mozku. Hlína se ale dostává do mozku jen výjimečně a při těchto celkem vzácných příležitostech mívá postižený jedinec jiné starosti než vyhlídku, že do několika let onemocní spongiformní encefalopatií.

 

Tým vedený Juddem Aikenem proto testoval infekčnost prionů vázaných na půdní částice. Zjistil, že si priony udrží schopnost nakazit zvířata, i když nejsou vstříknuty přímo do mozku. Pokusné křečky stačilo priony vázanými na půdní částice jen nakrmit. Infekčnost prionů navázaných  na půdní částice přitom dramaticky roste. Může stoupnout až 680krát.
Je zřejmé, že tento fenomén může sehrávat klíčovou roli v šíření některých prionových chorob, především pak při skrapii ovcí a koz a při chorobě CWD (chronic wasting disease – chorobné chřadnutí) postihující jelenovité savce – jelence, jeleny a losy.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozšíření CWD se zatím omezilo jen na Severní Ameriku. Tam ale představuje stále tíživější problém. Červeně jsou označeny lokality s nákazou volně žijících jelenovitých. Šedě pak státy, kde se objevila CWD ve farmových chovech jelenovitých.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K nervovým projevům ovčího prionového onemocnění skrapie patří i silné svědění. Ovce se škrabou tak, že si vydřou rouno a kůži až na živé maso.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Typický obrázek mozku postiženého spongiformní encefalopatií.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Priony se vážou zvláště dobře a silně na montmorillonit, který je běžnou složkou půd. Má komplikované chemické složení. Vzniká zvětráváním bazických vyvřelin, jejich tufů a tufitů; je převládajícím minerálem také v sedimentech vzniklých jejich přemístěním. Při styku s vodou je charakteristické silné bobtnání hornin, které obsahují montmorillonit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
Často můžete slyšet od laiků argument, že účinnou metodou boje proti BSE je pastva. Obvykle argumentují idylickými obrázky ze Švýcarska nevěda, že Švýcarsko patří v Evropě k zemím s nejvyšším výskytem BSE. Nejnovější výzkumy ale naznačují, že priony vyloučené z těla a navázané na půdní částice můžou boj s prionovými chorobami pěkně zkomplikovat. Termín „prionové znečištění životního prostředí“ se pomalu ale jistě zabydluje v našem slovníku.

 

Pramen: PLoS Pathogens