Severoamerických bizonů žilo původně asi 100 milionů kusů. Přičiněním bílého muže se tento impozantní tvor dostal na okraj vyhubení. Dnešní populaci bizona tvoří potomci několika desítek kusů.
Co na tom, že dnes se stavy bizonů vyšplhaly na nějakých 350 tisíc? Mnohé z původních variant bizoních genů jsou nenávratně pryč.

 

 

Ve srovnání s původní populací je ta dnešní nejen menší, ale také geneticky jednobarevnější. Bizon je „živá mrtvola“. Pokud se utká s nějakou významnější evoluční výzvou, zřejmě prohraje, protože jeho genofond neobsahuje dost široké spektrum variant genů, jež by dovolily některým jedincům přežít. U velkých savců jsou zřejmě „živé - mrtvé“  všechny druhy, jejichž stavy klesly pod 500 kusů.  

 

 

 

Drastický pokles četnosti ale nemusí být provázen drastickým úbytkem genetické rozmanitosti vždycky. Názorným příkladem jsou tahitští plži rodu Partula. Na Začátku jejich konce stál člověk, který dovezl na ostrovy obřího afrického plže achatinu žravou. Ta dorůstá délky přes dvacet centimetrů a dělá čest svému jménu. Sežere na co přijde. Vedle rostlin konzumuje například i beton, z něhož čerpá vápník pro stavbu ulity.

 

 

 

Obří šnek se dostal na ostrovy v Pacifiku během druhé světové války, kdy měl sloužit jako železná zásoba potraviny pro americká vojska. Šneci se rychle přemnožili a vědci proti nim vytáhli s americkým dravým plžem oleacinou růžovou. Ta si ale mnohem více oblíbila místní plže z rodu Partula a přivedla je na pokraj vyhubení.

 

 

 

Nedávný výzkum tahitských plžů ale ukázal, že situace není tak úplně zoufalá. Původní populace plžů Partula bylo možné rozdělit podle analýz mitochondriální DNA do pěti velkých skupin. Dnes přežívá v tahitských horách jen zlomek z původního počtů plžů. Vědci proto očekávali i drastické zúžení jejich genetické různorodosti. Šnečí „poslední Mohykáni“ ale reprezentují nejméně čtyři z pěti geneticky odlišných linií. Udrželi si genetickou pestrost, s jakou vědci nepočítali.

 

 

Pramen: Current Biology