Těžké kovy se vyskytují v mořích ve vysokých koncentracích. Do mořské vody se dostávají s odpady a jako důsledek důlní činnosti. Míra znečištění v pobřežních vodách se dá celkem snadno určit analýzami obsahu těžkých kovů v tělech mlžů, kteří se živí filtrováním mořské vody. Pro volné moře nebo mořské hlubiny ale nebyly takové bioindikátory k dispozici.
Britští parazitologové vedení Kennethem MacKenziem z University of Aberdeen ve spolupráci s iránskými kolegy studovali obsah těžkých kovů v organismu žraloků chycených ve vodách Perského zálivu. Celkem ulovili šestnáct kusů žraloka malabarského (Carcharhinus dussumieri) a z jejich střev izolovali tasemnice rodů Anthobothrium a Paraorigmatobothrium.
Následně provedli analýzy na kadmium a olovo jak v tkáních žraloků tak i v těle tasemnic. Koncentrace těžkých kovů v tasemnicích byly 278krát až 455krát vyšší než v žraločích tkáních.
Podobně zvýšená koncentrace těžkých kovů byla pozorována i u cizopasníků sladkovodních ryb. Zdá se, že cizopasníci chrání své hostitele tím, že jim z potravy odnímají toxické těžké kovy.
„Kdyby všechno to olovo a kadmium bylo v těle žraloka, na jeho zdraví by se to bezpochyby podepsalo,“ tvrdila v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature členka výzkumného týmu Masoumeh Maleková z teheránské university.
Přesto není význam cizopasníků pro odstraňování těžkých kovů jednoznačný. Někteří odborníci poukazují na skutečnost, že hmotnost těla hostitele je mnohonásobně vyšší než hmotnost parazitů. Žralok by musel hostit poměrně velký počet tasemnic, aby se to projevilo výrazným snížením celkové koncentrace těžkých kovů v jeho organismu. Tak velká zátěž parazity by mu ale zcela jistě nesvědčila.
Střevní paraziti žraloků otevřeli vědcům nové možnosti pro výzkum přítomnosti těžkých kovů v životním prostředí. Velké pozornosti se budou těšit parazité hlubinných druhů, protože ve velkých hloubkách jsou významným zdrojem těžkých kovů i podmořské prameny. O tom, jakým množstvím těžkých kovů přispívají do životního prostředí, se ale prakticky nic neví.