Imunita je složitá věc, plná temných zákoutí, nečekaných reakcích a překvapivých odpovědí. Jedním z podivuhodných imunitních triků je vztah mezi slinami krevsajícího hmyzu patogenem, který tento hmyz přenáší.
Minimálně v některých případech totiž kontakt se slinami nasávajícího hmyzu prokazatelně zvyšuje ochranu dotyčné osoby před infekcí, kterou tentýž hmyz přenáší. Kdyby se podařilo identifikovat a izolovat látky odpovědné za tyto změny imunity, mohl by se dramaticky rozjet výzkum nových, účinnějších vakcín proti mnohdy smrtícím nemocem.
Už delší dobu se ví, že obyvatelé oblastí intenzivně promořených infekcemi přenášenými hmyzem, jako je například Afrika nebo Blízký Východ, jsou vůči těmto chorobám odolnější, než lidé jinde po světě. Klasicky se předpokládalo, že je to pouhý důsledek přírodního výběru daný soužitím lidí s dotyčnými parazity. To má ale háček třeba v tom, že paraziti jsou nesmírně proměnliví a přizpůsobujícím se hostitelů neustále utíkají. Hmyzí sliny mohou být opravdu velice významné. Tam, kde se daří hmyzu, dostanou lidé klidně tisíc štípanců denně.
Tento jev byl již dříve pozorován u leishmanióz. Leishmanie jsou prvoci příbuzní trypanosomám, původcům spavé nemoci. Parazitují nejčastěji v kůži, ale i v jiných orgánech a v současné době je intimně znají vojenské jednotky operující v Iráku. Leishmanie přenáší krevsající dlouhorohý hmyz koutule (Phlebotominae, anglicky sandfly), o nichž čeští komentátoři, co překládají jako roboti a ani se na koutuli nepodívají píší, že jsou to „mušky“.
Vztah mezi kontaktem se slinami krevsajícího hmyzu a leishmaniózou doložilo již několik různých studií. V Brazíli se ukázalo, že děti vysoce odolné proti leishmanióze mají zároveň silnou imunitní odpověď na sliny hmyzího přenašeče, což znamená, že se s těmito slinami opakovaně setkaly. Naopak děti, u nichž leishmanióza propukla se vší parádou, podle imunitních testů dotyčné sliny nezažily.
Imunoparazitoložka Mary Ann McDowell z University of Notre Dame v Indianě tvrdí, že právě role opakovaného kontaktu se slinami štípajícího hmyzu je v odolnosti proti nemocem přenášeným krevsajícím hmyzem opravdu stěžejní. Ve svém předešlém výzkumu se věnovala leishmaniózám amerických vojáků a zjistila, že vojáci intenzivně pokousaní koutulemi, ale nenakažení leishmaniózou vytvářeli více imunitně aktivních látek TH1 cytokinů. V nové studii s týmem spolupracovníků navázala na studie leishmanióz, přičemž zaměřila pozornost na malárii.
Pracovali s pokusnými myškami, přičemž část z nich vystavili štípancům nenakažených komárů. Poté obě skupiny myšek nabídli k sání malarickým komárům. Výsledky byly poměrně přesvědčivé. Myšky dříve poštípané komáry bez malarických plasmodií byly nakažené méně, než myšky, které se předtím s komáry nesetkaly. Sliny z komářích kousanců u poštípaných myšek, stejně jako v případě leishmaniózy, stimulovaly produkci imunitně významných látek cytokinů.
Badatelé se teď snaží identifikovat proteiny spouštějící tento imunitní trik. V případě leishmanióz již došlo k určitému pokroku, dotyčné proteiny totiž byly odhaleny. V současné době se pracuje na jejich využití ve vakcínách proti leishmaniím. Je docela dobře možné, že se něco podobného povede i u malárie a ve věčném souboji parazita s hostitelem dosáhneme dílčího a bohužel pomíjivého vítězství. V případě úspěchu hackneme jemně vyladěný vztah mezi parazitem a jeho hmyzím přenašečem. V zájmu cestujících parazitů pochopitelně je aby se ve hmyzovi chovali jakž takž slušně, nenamnožili se příliš a nesestřelili ho před konečnou stanicí své cesty. Krevsající členovec proti tomu nemá větších námitek.
Pramen: Infection and Immunity, doi: 10.1128/IAI.01928-06.