Jestli existuje geneticky modifikovaný organismus (GMO), který vzbuzuje oprávněné obavy z narušení životního prostředí, pak jsou to ryby. Uprchlá geneticky modifikovaná (GM) ryba se špatně hledá a špatně chytá. Ryby prchají často a rády.
Každý rybář vám poví, že nejlíp se muškaří po proudu pod pstruhařstvím. Pokud uprchnou GM ryby, pak s vysokou pravděpodobností nikdy nepochytáme všechny uprchlíky a ti mohou za určitých podmínek přežít a dokonce vytvořit životaschopnou populaci. Vzhledem k tomu, že mnohé GM ryby mají upravenu dědičnou informaci tak, aby produkovaly velká kvanta růstového hormonu, rostou doslova jako z vody a v jednom roce stáří mohou být 40krát těžší než ryby, které nemají dědičnou informaci upravenou.
Co by to znamenalo pro ekosystém, v kterém by se taková „velryba“ objevila? Intenzivně rostoucí losos či jiné šupinaté stvoření spotřebuje mnohem více potravy. Může tedy sežrat mnohem více tvorů a rostlin, než původní ryby. Navíc se prosazuje v souboji o potravu a vytlačuje geneticky nemodifikované ryby „od stolu“. Zdá se,že GM ryba může poznamenat jak populace ostatních ryb tak i populace organismů, jimiž se živí. Pokud naruší potravní řetězce, mohou být dopady ještě širší.
Nová studie kanadských vědců vedených Robertem Devlinem z Fisheries and Oceans Canada zveřejněná v prestižním vědeckém časopise PNAS naznačuje, že naše obavy mohou být přehnané. Geneticky modifikovaní lososi kisuč (Oncorhynchus kisutch) byli chováni od plůdku v umělých podmínkách a v přírodním prostředí. Lososi chovaní „doma“ narostli trojnásobek délky stejně starých geneticky nemodifikovaných lososů. Geneticky modifikovaní lososi chovaní venku byli jen o 20% větší. Od „divokých“ ryb se zdaleka nelišili tolik jako geneticky stejní lososi chovaní v umělých podmínkách. Losos může být chován a růst jako z vody a po zdrhnutí do volné přírody může růst více méně jako divoce žijící ryby. Dokonalé, i když vědci nic podobného neplánovali. Prostě kouzlo nechtěného.
Je to další názorná ukázka interakce genomu a prostředí – čili toho, že o výsledku nerozhodují jen geny ale i podmínky, v jakých se organismus nachází. To je v době, kdy bují genetický determinismus (lidově řečeno – všechno máme napsané ve své DNA), fakt hodný důrazného připomenutí.
„Naše data ukazují, že extrapolace ekologických rizik z fenotypů vzniklých za nepřirozených laboratorních podmínek může vést k podcenění či přecenění ekologických rizik. Pro transgenní organismy, které nejsou určeny k vypuštění do volné přírody, je nutné určit potenciální ekologická rizika jejich testy za různých přírodních podmínek,“ konstatují autoři studie.