Po celém světě se věnuje velká pozornost introdukovaným, zvláště invazním druhům. Některé úspěšné invaze doslova ovlivnili chod dějin, a mnohdy způsobily škody za milióny v jakékoli měně. Není proto divu, že se vědci snaží nalézt všechny možné faktory, které úspěšné invaze způsobují či ovlivňují.
Jedna z klíčových hypotéz, vysvětlující úspěšnost mnoha introdukovaných druhů, je hypotéza „únik od nepřátel“ (enemy-release). Tato hypotéza říká, že introdukované druhy v oblasti původního rozšíření zanechávají své přirozené nepřátele a v oblasti nového výskytu jim tak nic nebrání v expanzi. Nutno dodat, že takto lze uniknout jen před některými nepřáteli - specializovanými predátory, a hlavně parazity. Nespecializovaní predátoři se pravděpodobně najdou i v novém areálu a únik před predátory by potom dost možná vypadal spíše jako přesun z deště pod okap. Za zmínku stojí i názor J. Flégra, který úlohu parazitů v tomto případě nevidí jako podstatnou („unikající“ jedinci si podle něj své parazity většinou nesou s sebou), a za úspěšnými invazemi vidí dočasný únik ze zamrzlé plasticity. Více viz jeho knihu Zamrzlá evoluce.
Paraziti mohou v invazích figurovat i jinak než jako chybějící nepřátelé. Invazní druhy často působí jako přenašeči různých onemocnění, vůči kterým jsou sami imunní. Nepřímo tak redukují populace svých konkurentů. Například naši raci by mohli vyprávět – jediní naši původní raci (rak říční – Astacus astacus, rak kamenáč - Austropotamobius torenttium) i introdukovaný rak bahenní (Astacus leptodactylus – nasazen u nás koncem 19. stol.) jsou promořeni račím morem (způsobeným parazitickou kvasinkou Aphanomyces astaci), který úspěšně přenáší rezistentní severoameričtí raci, rak signální (Pacifastacus leniusculus) a rak pruhovaný (Orconectes limosus). Třeba ovšem dodat, že račí mor decimoval původní populace v Evropě i dávno před příchodem prvních amerických raků.
Obecně lze asi říct, že introdukované druhy mají negativní vliv na druhy „ekologicky příbuzné“ (tj. obývající podobnou ekologickou niku) – zvyšují kompetici, i na druhy příbuzné geneticky (hlavně možný přenos různých parazitů). Dost často obývají příbuzné druhy podobné ekologické niky, a negativní vlivy se tak sčítají. Někdy však introdukované druhy můžou mít na původní populace i pozitivní vliv, jak ukazuje následující výzkum.
Kirstin Kopp a Jukka Jokela ze švýcarského výzkumného institutu Eawag si položili otázku, zda může u introdukovaných druhů působit jev podobný zooprofylaxii. Podle hypotézy zooprofylaxie můžeme u lidí snížit počet parazitů tím, že parazitovi nabídneme alternativního hostitele (nějaké zvíře), a tím dojde k efektu „zředění“ (dilution effect). U introdukovaných organismů by to teoreticky mohlo fungovat podobně – parazit původní populace se pokusí nakazit i populace introdukovaných jedinců. Nový hostitel nemusí parazitovi vyhovovat - může dojít například k zablokování či zpoždění vývoje, což může zásadně ovlivnit úspěšnost reprodukce (kdyby mu vyhovoval lépe než hostitel původní, nepočetnou populaci itrodukovaného druhu by velmi rychle zlikvidoval, a žádná invaze by se nekonala). Jestliže se tedy v novém hostiteli nemůže životní cyklus parazita uzavřít, dojde ke snížení stavu počtu parazitů - někteří paraziti místo toho, aby osídlili osvědčené hostitele, nakazí introdukované jedince, tím pádem se nerozmnoží, a celková promořenost parazitem původní populace poklesne.
Kirstin Kopp testovala tuto hypotézu na původním novozélandském sladkovodním šnekovi, písečníku novozélandském (Potamopyrgus antipodarum), evropské introdukované plovatce bahenní (Lymnaea stagnalis) a parazitické motolici Microphallus sp. Motolice Microphallus se pohlavně rozmnožuje ve vodních ptácích, vajíčka se dostávají s trusem do vody, kde je sežere písečník. Tam motolice prodělává další vývoj, a pokud se písečník stane kachní potravou, parazitův životní cyklus se uzavírá. Zajímavé je, že motolice jsou velmi přizpůsobeny lokálním populacím písečníka v různých jezerech, kde je napadeno až 80% písečníků. Jestliže plž pochází z jiného jezera než motolice, je vůči infekci mnohem méně citlivý. Písečníci jsou známi i díky shodě s hypotézou vzniku sexuality podle Červené královny (více např. v článku Holka nebo kluk?). Plovatky bahenní jsou v novozélandských jezerech vůči motolicím Microphallus imunní.
Kirstin Kopp si připravila 2 chovy písečníka Potamopyrgus antipodarum – v jednom akváriu bylo 100 jedinců písečníka a v druhém 50 písečníků a 50 juvenilních plovatek bahenních. Tyto populace posléze v podstatě krmila geneticky diversifikovanými vajíčky motolice Microphallus. Další 2 akvária se shodně založenými populacemi nebyla uměle vystavena parazitární infekci, sloužila tedy jako kontrolní skupina. A výsledky?
V namixované populaci písečníků a plovatek byla průměrná prevalence výrazně nižší než v populaci samotných písečníků, v podstatě byla na stejné úrovni jako u kontrolní skupiny. Co z toho plyne? V hustotách jedinců, které byly použity v experimentu, původní populace písečníku novozélandského jednoznačně profitují z přítomnosti introdukované plovatky bahenní, což potvrzují i data z terénu.
Tyto výsledky ukazují, že ani introdukce nemusí být černobílá, a zavlečené druhy mohou někdy původním populacím dokonce pomáhat v boji proti přirozeným nepřátelům. Podobná situace nastala například v irské populaci původní myšice křovinné (Apodemus sylvaticus) a introdukovaného norníka rudého (Clethrionomys glareolus) s infekční bakterií Bartonella. Také tady je prevalence populace myšice křovinné významně nižší za přítomnosti norníka rudého.
Zdroj: Oikos, DOI: 10.1111/j.2006.0030-1299.15290.x